Jsem jeho sestra

Nález

Dnes jsem vstala plná energie. Měla jsem pocit, že dnešní den nemůže nic pokazit. Holky jsem také pomalu budila, i když nechtěně, ale díky gravitaci mi popadali učebnice bylinkářství a lektvarů. Proč to jsou vždy lektvary. Zrovna jsem si čistila zuby a dívala se na sebe do zrcadla. Své vlasy jsem si učesala do vysokého ohonu a stále jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi něco chybí. Zkoumala jsem každičký kousek sama sebe. Měla jsem vše, řetízek od dvojčat, náušnice, hůlku, kravatu, hábit. Můj pohled se zastavil na mé levé ruce, kde měl být náramek od Briana.
„A do háje." vyřítila jsem se z koupelny a holky se na mě vyplašeně dívaly.
„Alex, jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně Susan.
„Ne. Nejsem. Já jsem ztratila ten náramek od Briana." ukázala jsem na svou ruku, na které jsem ho nosila. Holky si vyměnily vyplašené pohledy.
„Kde jsi ho naposledy viděla?" zeptala se rychle Hannah a přidala se k prohledávání pokoje, stejně tak udělala i Susan.
„Včera jsem si ho sundavala v té koupelně. Pak už jsem si ho na sebe nevzala." probleskla mi hlavou včerejší koupačka a také to, jak jsem si onen náramek sundavala.
„Musíme do té zatracené koupelny." rozhodla rychle Susan a zavírala si školní tašku. Hannah se rychle oblékala do školního hábitu. Já popadla svoji tašku a všechny tři jsme vyběhly z pokoje, jako kdyby nás pronásledovala chyméra. Bylo mi nevolno, protože jsem se bála, že jsem ho svou nepozorností opravdu na dobro ztratila.
Doběhli jsme do pátého patra a já sotva popadala dech. Otevřela jsem dveře a s holkami jsme společně vstoupily do místnosti.
„Alex, kam sis dala včera věci?" zeptala se rychle Hannah. Já ukázala na to místo, kde jsem měla věci. Každá jsme hledala okolo daného místa a nevynechaly jsme ani maličkou škvírku, avšak po náramku ani stopa. Mě se začínala zmocňovat panika.
„Ehm, ehm." ozval se za námi pisklavý hlásek. Leknutím jsem nadskočila a rychle se otočila za hlasem. Nikoho jsem ale neviděla a holky také ne.
„Hledáte něco?" ozval se znovu ten samý hlas a já pohlédla ke kabinám na druhé straně místnosti. Byl tam duch mladé dívky, měla brýle a dva culíky.
„Ztratila jsem tady náramek od svého přítele. Neviděla jsi ho?" vyklopila jsem ze sebe.
„Ano viděla. Mám ho u sebe, protože jsem tušila, že si pro něj jeho majitel přijde, tak jsem ho opatrovala, aby si ho nevzal někdo, komu nepatří." vysvětlila mi dívenka a ze své kapsy vytáhla můj stříbrný náramek.
„O můj Merline." měla jsem slzy na krajíčku a dívka mi jej podala. Já si ho se Susanninou pomocí připnula zpět. Nepochopila jsem, jak to, že ji nepropadl mezi prsty nebo z kapsy, ale přišlo mi to neslušné se ptát.
„Děkuju ti mockrát." měla jsem sto chutí ji obejmout, kdyby nebyla.... V duchařské podobě.
„Není za co." pak zmizela v záchodové míse. My s holkami jsme šli na snídani, kterou jsme díky pomoci v klidu stíhaly.
Seděli jsme u stolu a jedli svou snídani.
„Ani asi nechci vědět, jestli ten tvůj náramek se s ní vykoupal v té záchodové míse." řekla z ničeho nic Hannah a pohledem mířila na onen náramek.
„No, já raději na to nechci myslet." podívala jsem se na svůj náramek a pak zpět na mé kamarádky. Uviděla jsem své tři kamarády z nebelvíru, jak vcházejí do Velké síně. Omluvila jsem se holkám, že si na chvilku odskočím za nimi.
„Zdravím ve spolek." řekla jsem a postavila se za své tři kamarády.
„Ahoj Alex." pozdravili mě sborově. Musela jsem se pousmát, byli jako Fred a George.
„Jen jsem se chtěla zeptat, kde jste byli? Neviděla jsem vás ani na nádraží a ani na hostině." Ron a Harry zbledli a vyměnili si vystrašené pohledy.
„No tak, měli byste jí to říct, víc hlav, tím více možných řešení." povzbudila je Hermiona a já po nich hodila tázavý pohled.
„No tak..." začal Harry, „nemohli jsme projít zdí na nástupiště, takže jsme si půjčili auto." ukázal na Rona, který pokračoval.
„Chtěli jsme stihnout vlak, jenže pak jsme narazili do vrby mlátičky a ta auto zmasakrovala tak, že zmizelo v zapovězeném lese. Také jsem si kvůli tomu zlomil hůlku." vytáhl svou hůlku, který byla obtočena lepící páskou.
„Taky jsme včas nezapnuli tlačítko neviditelnosti, takže nás viděli někteří mudlové." doplnil ho Harry.
„Takže máte průser?" podívala jsem se na oba dva a oni kývli.
„Máme jen školní tresty, ale i tak - McGonagallová ještě včera psala dopis rodičům. Očekávám velký průšvih." poklesl Ron a mě ho bylo hrozně líto.
„To se vyřeší. No ale jsem ráda, že jste všichni v pořádku, měla jsem o vás docela strach." pousmála jsem se.
„Díky Alex." usmál se Harry. Poté jsem se s nimi rozloučila a vydala se zpět k našemu stolu, kde na mě čekaly holky, abychom mohli vyrazit na vyučování. Cestou mě samozřejmě vyzvídali, jestli je všechno v pořádku a tak dále. Neřekla jsem jim úplnou pravdu, ale ani lež.
První hodinu jsme měli spojenou s Havraspárem. Profesorka ale po nás hned ze začátku nechtěla nějaké vrcholné znalosti bylin, rostlin a kořenů, to bude, podle jejich slov, příští měsíc. A takto podobně vypadaly zbylé hodiny dnešního dne.
Na obědě jsme se s holkami bavily o dnešním programu na odpoledne. Ani jsem si nevšimla, že si k nám přisedl Cedric a Mike.
„Zdravíme ve spolek." ozval se bráchův hlas. Pozdravili jsme se. To bylo taky jediné, co jsme za dnešní oběd spolu všichni prohodili. Ahoj. Necítila jsem se mezi nimi příjemně, přišlo mi, že se něco děje nebo jak to jinak říct, někdo vysílá negativní auru na nás ostatní. Svým pohledem jsem pátrala po viníkovi. Susan a Hannah se zdály být v pořádku, Mike také a Cedric jakbysmet. Tak proč jsem měla ten divný pocit? Asi začínám bláznit. Byl můj argument proti mému pocitu, který nabíral na síle.
„Omluvíte mě? Já už nemám hlad a tak se trochu projdu." zvedala jsem se od stolu a mé kroky mířily neznámo kam. Prošla jsem i chodbami, které jsem ani moc neznala. Ať jsem se snažila myslet na cokoliv jiného, můj mozek se stále uchyloval k přemýšlení nad tím pocitem, který mi zkazil večeři.
„Alex!" ozval se za mnou známý hlas. Otočila jsem se a uviděla dva studenty mého věku mířící ke mně.
„Neviděla jsi Harryho?" ptal se Ron a Hermiona se vedle něj snažila popadnout dech.
„Neviděla jsem ho. Něco se stalo?" podívala jsem se na oba své kamarády, kteří si hned po mé odpovědi vyměnili ustarané pohledy.
„Nemůžeme ho najít a nebyl ani na večeři." Hermiona svá slova skoro vykřikla. Oni ale ve svém pátrání pokračovali dál a já pokračovala svou cestou necestou.
Přišla jsem až ke schodišti, které měnilo svá místa tak často, že chvilka nepozornosti a stojíte jinde, než jste chtěli být. Ten divný pocit ale neopadal a mě začalo napadat, že to budu nakonec já, kdo bude ten kazič atmosféry u večeře.
Vyšla jsem skoro až k Havraspárské věži, ale dvě schodiště pod ní, jsem se opřela o zábradlí a dívala se dolů na schody. Pohybovaly se tak často, že skoro tančily. Studenti, kteří na nich procházeli se rozčilovali, že musí čekat, aby mohli na svoji kolej. Chviličku na to, jsem vzdala nějaké stání a sedla si na schody a doufala, že se nezačnou hýbat.
„Jsi v pořádku?" ozval se za mnou hlas, který jsem přes prázdniny tolik proklínala. Teď jsem nejspíš ráda, že jsem ho slyšela.
„Ahoj Olivere." otočila jsem se na hnědovlasého kluka, který byl většinu času úsměvavý a všude okolo rozdával smích a dobrou náladu. Nyní je teď bledý, jeho kruhy pod hnědýma očima jsou tak výrazné, jako tmavý flek na černém oblečení. I přes to, jak se hrozně cítil, se usmál a sedl si vedle mě. Na mě se však nepodíval, ale jeho zrak směřoval před nás.
„Co tady děláš?" prolomil ticho, které panovalo mezi námi.
„Musela jsem si vyčistit hlavu." dívala jsem se stejným směrem jako Oliver.
„Jo to znám. Co se ti ale stalo?" jeho oči se teď dívaly mým směrem.
„Měla jsem takový divný pocit, že má někdo špatnou náladu a chtěla jsem zjistit kdo. Nakonec jsem zjistila, že ten, kdo má špatnou náladu, jsem já." zasmála jsem se. Můj smích byl ale zoufalý. Já byla zoufalá. Byla jsem zoufalá z toho, že ten divný pocit, který mám a vůbec nevím z čeho, nade mnou převzal kontrolu.
„Mám na tom nějaký podíl?" stále se na mě díval. Jeho otázku jsem ale nepochopila na tolik, abych mohla odpovědět. To za mě vysvětlil můj nechápavý výraz.
„No myslím to, jak jsem choval, nebo jestli jsem mimo toho." vysvětlil mi.
„Ne to ne. Nebo já nevím. Olivere já... já jsem tě za ty dva měsíce tak nenáviděla. Tvůj hlas jsem proklínala. Přísahám, že kdybych tě o prázdninách potkala, asi bych ti dala jednu do koulí." Oliver se uchechtl, stejně tak i já. Ale pravdou je, že to vůbec k smíchu nebylo.
„Až tak jsem u tebe klesl?" podíval se mi do očí. Jeho oči byly unavené a bez té jiskry, díky které jsem se mohla do jeho očí dívat hodiny.
„Byla jsem smutná a naštvaná. Pochop, já nevěděla co jsem ti udělala a přemýšlela jsem nad tím každou chvilkou." opět jsem se podívala před nás.
„Myslíš, že bych ti to mohl nějak vynahradit?" Oliver se stále díval na mě.
„To už nech být. Vypadáš, že máš dost svých problémů." zkusila jsem se na něj usmát, ovšem Oliver sklopil hlavu.
„Já jsem takový blbec." složil si hlavu do dlaní a jeho hlas se začal třást.
„Olivere? Řekni mi, prosím, co se stalo." slovo prosím jsem vyslovila více než dost naléhavě a ustaraně. Svou rukou jsem ho hladila přes záda. Dívala jsem se na něj, na to, jak byl zničení. Nikdy jsem ho takového neviděla, měla jsem strach.
„Já jsem to prostě podělal Alex. To, co bylo mezi námi, nebo mohlo být, jsem zničil. Dneska jsem Angelině nechtěně hodil camrál do nosu. Tolik krve. Jestli ho bude mít zlomený, odepsal jsem celý tým. Nemůžu ani spát, jsem unavený, otrávený a navíc teď všechno kazím." Oliver mi nevěnoval ani jeden pohled. V hlavě se mi vyryla jeho slova: Co mezi námi mohlo být. Já jsem mu měla chuť dát pořádnou facku. Když jsem o tomhle minulý rok uvažovala, měla jsem sama sebe za blázna. Teď se dozvím, že to měl stejně. Možná, úplně stejně. Ale když jsem se na něj dívala, nemohla jsem na něj být znovu naštvaná.
„Olivere, ty ale za to nemůžeš. Všichni jsme jednou nahoře a zase dole. Teď jde ale o to, aby ses dokázal znovu zvednout. Prosím, chybí mi ten starý usměvavý Oliver Wood. Prosím." po tváři mi stékala slza. Věděla jsem, jak se cítí. Když je člověk na dně... znala jsem ten pocit. Líp než kdokoliv jiný. Vlastně Cedric byl na tom hůř než já. Na tenhle fakt pokaždé zapomínám a nesnáším se za to, pokaždé si přijdu tak sobecká.
„Nesnáším, když brečíš." otřel mi slzu z tváře a zadíval se mi do očí. Já jsem přesně věděla, jak takové situace dopadají. Ale já nemůžu. Miluji Briana. Ale taky jsem mu to nechtěla říct, když je v takovém příšerném stavu.
„Olivere já nemůžu." oddálila jsem se a sundala jeho ruku z mé tváře. Oliver se na mě zmateně díval.
„Chápu..." svůj zrak sklopil na zem. Začala jsem panikařit. Poznala jsem totiž, že jsem ho zlomila ještě tak na třikrát. A tohle bylo to poslední, co jsem chtěla udělat.
„Olie já ti to vysvětlím," otočil se na mě a já pokračovala, „já nemůžu tě milovat. Znovu. Nemohla bych to Brianovi udělat. Já jsem s ním šťastná, jako s nikým jiným." Opravdu jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že mu tím pomůžu. Teď vypadal, jakoby se měl rozeběhnout a skočit dolů že schodů.
„Ten Brian je tvůj.... přítel?" opřel se o zábradlí a díval se dolů.
„Ano je." Oliver jen pokýval hlavou a stále se díval dolů.
„Proč mám takový pocit, že mezi námi něco teď skončilo?" stále jsem se dívala na Olivera a slzy mi začaly téct proudem a padaly na hábit. Oliver se sehnul pro svou tašku, kterou měl v rohu zábradlí a odešel. Věnoval mi pouze krátký pohled. Já pouze viděla jeho postavu, která mizí po schodech a vchází do Nebelvírské společenské místnosti.
„Do hajzlu." řekla jsem polohlasem, zaklonila svou hlavu a zavřela jsem oči.