Jsem jeho sestra

Jeď nebo zemři

Byla jsem na cestě k našemu místu setkání, bráchovi a tátovi jsem řekla, že se půjdu projít. Ti mi pouze vytkli pozdní příchod, ale nechali mě jinak jít. Když jsem přicházela ke kašně, uviděla jsem na lavičce Briana, který hypnotizoval zem.
„Co je na té zemi tak úžasného?“  škubl sebou a vzhlédl ke mně.
„Na zemi nic, akorát ty myšlenky jsou zajímavé.“ postavil se, aby mě objal.
„A jsou alespoň dobré? Víš jak to myslím.“ zeptala jsem se, jakmile mě pustil.
„Žádné depresivní myšlenky to nejsou.“ ujistil mě.
„Tak to je dobře.“ pousmála jsem se.
„No a co ty? Připravená?“
„Mám strach, že to nedopadne vůbec dobře a táta s bráchou zjistí, že jsem se nebyla projít.“ zasmála jsem se, abych zakryla tu nervozitu, která se ve mně hromadila.
„Ale neboj, nic těžkého to není.“ dal mi svou ruku okolo ramen a přitáhl si mě k sobě.
„Fakt a nekecáš?“ usmála jsem se.
„Kdyby něco, všechno je pojištěný a domluvil jsem to s vrátným, takže on bude vědět, že tam jsme a kdyby něco, tak on byl u toho celou dobu.“ musela jsem uznat, že to měl promyšlené.
V areálu jsme otevřeli dveře od garáže a vešli jsme dovnitř. Zavedl mě do rohu místnosti, kde byl nějaký box, otevřel ho a vyndal všechny ty marshmallow balíčky.
„Můžeme si je pak opéct, je tady ohniště.“ nabídl mi.
„Vážně? Tak proč ne.“ přijala jsem jeho nabídku.
„Fajn, ale nejprve, s čím by ses chtěla začít učit. Motorka a nebo auto?“ zeptal se a ukázal na auto a motorku, která byla schovaná pod plachtou.
„Zkusím motorku.“
„Myslel jsem si to a proto-“ nedořekl to, protože rozsvítil lampu, která visela nad motorkou a mě se naskytl pohled na dokonce dvě motorky, které byli přikryté plachtou, „-proto jsem požádal o ještě jednu motorku.“
„Počkej počkej, kolik -“
„Nestálo mě to vůbec nic, kromě smlouvání.“ usmál se odkryl plachtu.
„Páni.“ řekla jsem s úsměvem.
„Věděl jsem, ze se ti to bude líbit. S tím ale, že mi necháš moji Yamahu a tobě jsem nechal přivést tuhle mašinu. Udrží se lépe na terénu, takže když by sis troufla pustiti ruce, tak ti pojede pořád rovně. Taky ti nebudou klouzat kola do stran, jen pokud bys chtěla, taky jak je u výrobce těchto motorek zvykem, nesedíš na motorce, ale v ní, takže se můžeš na ni položit, ani na tomhle terénu tě nebude bolet zadek, protože její sedlo je měkké. Tak, řekl jsem to pro tebe dost srozumitelně?“ podíval se na mě. Já nevěděla, co na to říct. Stála jsem tam a koukala
„Já – nevím co říct.“ řekla jsem po chvilce, abych tam jen trapně nestála.
„No jo, myslel jsem si, že na začátek bude tahle mašina dobrá. I když jakoby spousta lidí by byla názoru úplně jiného, ale já jsem se taky učil na Kawasaki.“ podíval se z motorky na mě.
„A jak to, že nejezdíš na ni, ale na téhle?“ ukázala jsem na Yamahu, která byla barevně plně stejná jako Kawasaki.
„Yamaha mi sedí víc, taky si pak sama můžeš vybrat, pokud ti to vydrží. Jen si prosím nerozbij.“ usmál se a došel pro helmy. Jednu mi podal.
„A to mi chceš říct, že ti ji dali jen tak?“ ukázala jsem na novou motorku.
„No jen tak ne. Víš, v 15 můžeš přejít k jinému klubu, který ti nabídne smlouvu. Jenže já budu teď moc přejít až po 17 letech. Prodloužil jsem s nimi smlouvu.“
„A nebude ti to vadit? Co když přijde někdo s lepší nabídkou?“
„Stejně bych asi ještě odmítl. Táta má tady práci a legálně můžeš po městě jezdit až v plnoletosti, takže bych se tam stejně neměl jak dostat a navíc, tady se mi líbí. Vyrostl jsem tady, těžko by se to opouštělo.“ vysvětlil mi a vyvedl motorky ven z garáže.
Nasedla jsem na motorku a Brian mi začal vše vysvětlovat. Co a jak. Jak se  to s řazením, kdy raději plyn přidat a kdy naopak ubrat.
„Nejprve pojedeme pomalu a já pojedu hned vedle tebe.“ řekl mi a já kývla. Nastartovali jsme stroje a vyjeli. Když ale Brian uznal, že už to docela zvládám, přidali jsme na plynu. To byla ta volnost, kterou jsem cítila včera. Dojeli jsme na druhou stranu areálu, kde jsme zastavili.
„Tak co?“ zeptal se a ochranné sklo sklopil nahoru. Já udělala to samé.
„Je to skvělý.“ řekla jsem nadšeně.
„A troufla by sis na menší závod?“
„To si piš.“ řekla jsem s úsměvem.
„Budu mít na kontě další vítězství.“ dal si ochranné sklo dolů.
„Uvidíš zadek mašiny, Briane.“ odpověděla jsem mu, ale to už nejspíš neslyšel. Nakonec i já jsem si dala sklo dolů a Brian na prstech odpočítával.
Po startu jsme ihned vyrazili vpřed a za sebou nechávali pouze prach hlíny. Oba dva jsem vjeli na asfalt, ale stále se drželi spolu. Brian se na mě otočil a přidal plyn. Když se oddaloval i já přidala na rychlosti. Nevím,  jestli to bylo schválně a nebo ne, ale na cílové rovince jsem ho předjela a nakonec zvítězila. Otočila jsem motorku a ochranné sklo jsem dala nahoru a dívala se, jak Brian slézá ze své motorky. I já slezla z té své a sundala si helmu.
„Na začátečníka dobrý.“ také si sundal svou helmu.
„Děkuju.“ usmála jsem se na něj.
„Nemáš hlad? Kromě marshmallows si můžeme dát i nějaké normální jídlo. Co třeba zkusit hranolky?“ navrhl mi. Já souhlasila, konec konců jsem i já měla vážně hlad.
Došli jsme do hlavní budovy areálu a Brian mě vzal do kuchyně. Byla to kuchyně, která vypadala jako v obyčejné domácnosti.
„Nebude jim to vadit?“ zeptala jsem se nejistě.
„Když to tu pak uklidíme, tak nic nepoznají.“ povzbudil mě a z mrazáku vyndal menší balíček hranolek. Vytáhli jsme friťák a začali smažit. Otevřeli jsme okna, aby tady ten pach nezůstal. Když bylo vše hotové, začali jsme jíst a po úklidu se vraceli do garáže.
„Zkusíme louku?“ zeptal se Brian, když jsme přišli ke svým strojům.
„Můžeme zkusit.“ usmála jsem se.
„Fajn, tak jedem.“ přišel ke mně a narazil mi helmu na hlavu.
„Au.“ řekla jsem, když se smál.
„Ale nech toho.“ řekl a sklopil mi ochranné sklíčko. Pak si i on nasadil helmu a vyjeli jsme opět na druhou stranu areálu. Dnes místo mě Brian otevíral vrata a pak když vyjel z pozemku, já ho následovala. Zavírala jsem ale já. Brian na mě čekal a poté jsme oba dva jeli vstříc lesu, která nás čekal na dlouhou loukou. Zastavili jsme a dali si chvilku pauzu a pozorovali západ slunce.
„Romantika.“ zasmál se Brian.
„To teda.“ také jsme se zasmála.
„Byla by větší, kdybych nebyl přežranej z těch hranolek.“ lehl si na zem a já se na něj s úsměvem dívala.
„Ale no tak, zase takový množství to nebylo.“ s úsměvem jsem se na něj dívala.
„To nevadí.“ odpověděl a stále ležel na zádech. Mě se také nechtělo stát, tak jsem si sedla vedle něj a stále se dívala na západ Slunce.
„Za chvilku budeme muset jít.“ řekl, když se podíval na hodinky.
„Jo, asi bychom měli.“ řekla jsem a cítila jsem se hrozně unaveně.
„Ty jsi unavená?“ řekl a posadil se vedle mě, aby se mi mohl podívat do očí.
„Nejsem, jen jak tady sedím, tak to na mě tak dopadlo.“
„Jinými slovy jsi unavená.“ zasmál se a já kývla.
„Tak pojedeme, abychom stihli ten oheň.“ rozhodl a pomohl mi se zvednout. Každý jsme si nasadil svou vlastní helmu a vyrazili na zpáteční cestu. Stále se divím, že nás tady zatím nikdo nechytil.
Přijeli jsme do areálu a uklidili motorky na svá místa. Vzali jsme potřebné věci i se sekerou s tím, že dřevník je u ohniště, jediné co budeme muset je nasekat si třísky. Hned po příchodu se dal Brian do práce, poté jsme mohli rozdělat oheň a celá akce mohla začít.
Marshmallows jsem neměla hodně dlouho, naposledy jsem je před tím, než brácha šel poprvé do školy. Takže takový tři roky nebo to budou za chvilku čtyři roky zpátky.
„Chutná?“ zeptal se Brian a sám si snědl vlastní.
„Jsou výborné.“ odpověděla jsem. Společně jsem snědli jeden celý sáček a zbytek nechali na jindy. Jen jsem seděli u ohně a povídali si.
„To bude zase průser doma.“ řekla jsem, když jsem viděla, jak je okolo nás tma.
„Už si měla být doma, nebo co?“ zeptal se Brian a podíval se na hodinky.
„Táta říkal, abych nechodila tak pozdě domů.“
„Tak tady ještě buď, stejně už to nezachráníš a pokud ti má vynadat, tak ať to za to pořádně stojí.“ usmál se, ale mě do smíchu moc nebylo, vážně už jsem musela domů.
„Ne, já už fakt musím.“ řekla jsem a zvedala se k odchodu.
„Tak počkej, uhasím to a půjdu tě doprovodit. Už je tma a sama bys chodit neměla.“ také se zvedl a vylil na oheň vodu, kterou jsme s sebou přinesli. Pouze to zasyčelo a kolem nás už byla velká tma, jediný přínos světla byla pouliční lampa, jejíž světlo dopadalo až sem. Brian vzal box a my se vydali na zpáteční cestu.
Před barákem jsem se ním rozloučila a na zítřek jsem se raději nedomlouvali, protože jsem nevěděla, jak bude táta reagovat. Nechali jsme to raději ob den. Stejně jsem se raději plížila zpátky do pokoje, ale to mi bylo k ničemu, protože Cedric seděl v obýváku a četl si. Vypadal mnohem štastnější něž minulé prázdniny.
„Neříkal ti táta, abys nechodila tak pozdě domů?“ zvedl jedno obočí.
„Trochu jsme se zakecali, s jedním starým kamarádem?“ odpověděla jsem.
„Já Briana viděl z okna.“ usmál se.
„Šmíruješ mě?“ odpověděla jsem mu se smíchem.
„Ne, jen jsem se koukal kde jsi a navíc, Brian je pořád lepší než Wood.“ Oliver Wood – častá příčina mého náhlého smutku.
„No jo.“ řekla jsem smutně a odcházela nahoru.
„Řekl jsem něco špatně?“ ozval se.
„Ne, ty ne.“ odcházela jsem do svého pokoje a zavřela dveře. V tom ale znovu otevřely, div se nerozletěly.
„Co se stalo? Co udělal?“ sedl si ke mně na postel.
„Právě že nic neudělal. V tom je ten problém.“ podívala jsem se na svého staršího bráchu, který na mě zmateně koukal.
„Jak to myslíš?“ zeptal se pro více informací.
„No myslím to přesně tak, jak to říkám. Poslední den ve škole, raději  se na mě ani nepodíval a dva dny před tím mě skoro pozdravil. Já nevím co jsem udělala špatně.“ povzdychla jsem si. Nebyla jsem z toho tolik smutná, spíš jsem byla víc naštvaná.
„Jo aha. No já nevím co mu přeskočilo.“ řekl a objal mě. I tohle obětí mi chybělo. Bylo uklidňující.
„Cedricu?“ podívala jsem se na svého staršího bráchu.
„Ano?“
„Mohl bys mi prosím vyprávět Příběh tří bratří?“ udělala jsem na něj psí oči a zalezla do postele.
„Není to pro malé děti?“ usmál se na mě a lehl si naproti mně.
„Prosííím.“
„Dobře, dobře.“ nakonec se mi ho podařilo ukecat a Cedric začal vyprávět. Měla jsem ráda jeho vyprávění, uklidnilo mě to pokaždé. Zavřela jsem oči a vnímala každičké slovo a každičký maličký detail příběhu jsem si představovala do té doby, než jsem usnula.