Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 19. Johnova poslední lekce; Sourozenci se bohužel nevybírají

Další den vstal John hodně brzy před Sherlockem. Potěšilo jej, jak tvrdě jeho přítel spal. Nejspíš ho včerejšek skutečně unavil. Blonďákovi připadalo, že něco zvítězil a pro sebe se pousmál. Všiml si, jak intenzivně venku sněžilo a donutilo ho to zastavit v chodbě a jen tiše koukat z okna. Když se dostatečně vynadíval, pokračoval do kuchyně, postavil na plotnu jídlo pro prasata  a rychle se vydal nakrmit zvířata, která momentálně měli před zimou schovaná ve stodole.

Vrátil se  znovu pro brambory, nakrmil i prasata a pokoušel se přitom jim nějak šikovně vyčistit výběh. Až se ty sněhové bouře trochu uklidní, na chvíli je pustím ven, myslel si. Po zhruba hodině ještě zkontroloval, zda udělal vše co je potřeba, poté zavřel dveře a vrátil se do domu. 

Princ se vzbudil až okolo půl deváté. Ospale si přes sebe přehodil prostěradlo a vydal se do kuchyně, zatímco celou cestu zíval. John vzhlédl od svého čaje a knížky, až poté celý zčervenal a rychle zatřásl hlavou. 

,,Sherlocku, kolikrát ti mám říkat aby ses oblékl?" zamračil se na svého přítele, který opět zívl, znuděně přešel přímo za něj a položil bradu na jeho vršek brady.  ,,Dej mi pokoj, jsou Vánoce," zamumlal unaveně a chvíli si prohlížel fotky v novinách. Znuděně obrátil oči v sloup a narovnal se. Jakoby ho zajímalo jaké drama se odehrává ve vesnici.

,,Bude ti zima," poznamenal John, přičemž až příliš intenzivně hleděl do novin. Tmavovlásek si otráveně povzdechl a odešel zpátky do pokoje pro věci. John se mezitím zvedl a došel připravit snídani na stůl. Sám chtěl počkat na Sherlocka, a tak již měl také pořádný hlad.

Snídaně proběhla v typické atmosféře letmé konverzace o tom, jak se oba vyspali, John Sherlockovi povyprávěl, jak se mají zvířata, a nakonec došla řeč na to, že půjdou na trhy pro stromeček. 

Princ měl očividně celkem dobrou náladu, protože automaticky pomáhal svému příteli s nádobím. Klidná atmosféra však ihned ustala, když se rozrazily dveře a oba chlapce to vyděsilo téměř k smrti. Otočili se a zůstali hledět na udýchanou, úplně promočenou a rozrušenou Harriet Watsonovou.

,,No podívejme se," odfrkl si John po chvíli a svraštil obočí. ,,ona se rozhodla nás poctít svou přítomností." Jeho sestra jen letmo pohlédla na Sherlocka a rovnou se vydala ke svému bratrovi.  ,,Johne, musím ti něco říct, musím-" Její mladší bratr ji však rázně přerušil a couvl před ní. 

,,Ne, nic od tebe nechci slyšet kromě pozdravu a toho, kde si byla! Děláš si ze mě srandu? Proč už si tam radši nezůstala nadobro?!" vztekle na ni zařval, až mu krev pulzovala v uších. Harriet jen rychle zavrtěla hlavou.  ,,Řeknu ti, kde jsem byla. Za pomocí pokeru jsem si našla ve městě přítelkyni," řekla klidně. Blonďák obrátil oči v sloup. Typický. Naprosto typický. Princ je oba jen zvědavě sledoval.

,,Teď mě ale poslouchej, Johne. Mně je to tak líto, ale...došly mi peníze a-" ,,Ty bys jednou hrála i o střechu nad hlavou, co?" ušklíbl se  její bratr a střelil otráveným pohledem po Sherlockovi. Harriet se však neusmála ani trochu a v Johnovi hrklo. To snad ne...ne, jistě si jen něco nalhává, přesvědčoval se v duchu.

,,Je mi to líto...prohrála jsem...dům," dostala ze sebe nesrozumitelným mumláním, ovšem John jí rozuměl až příliš dobře a šok ho téměř okamžitě obklopil jako mlha na jaře. ,,Dům?" zopakoval po ní nechápavě a zoufale  zároveň. ,,Náš ne, že? Řekni mi, že si děláš srandu, Harry!" Jeho starší sestra na něj však jen dál hleděla s lítostí v očích. ,,Přijdou odpoledne," hlesla provinile, a to už blonďatý chlapec nevydržel.

Nechtěl se tolik naštvat, a rozhodně nechtěl, aby jej tak viděl jeho přítel, avšak v té chvíli byl tak zoufalý a ztracený, že vnímal jen to, jak jim právě jeho sestra zničila život. Myslel na to, jak budou muset prosit, aby je z toho dostal Sherlockův bratr nebo Morstanovi, což se nejvíce příčilo jemu a jeho příteli určitě zas to druhé. Jeho pitomá sestra určitě  hrála o jejich dům s nějakým městským gangem a oni nebudou mít na splacení druhu peníze a ti lidé třeba peníze ani chtít nebudou, protože právě  vyhráli dům. Vřelo to v něm jako v sopce.

,,Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím! Vždycky si taková byla! Vždycky ses mohla courat kdes chtěla a já se o všechno musel postarat! Jak se sakra mám postarat o tohle?! Vždyť ty si tady z nás ta dospělejší, ta starší! Ne...tak to nikdy nebylo, viď?! Protože ty si ta nejhorší starší sestra, kterou člověk může mít a právě si nám zničila život! Tak už mi konečně vypadni ze života! Vypadni, prostě běž!"

V životě nekřičel tolik, jako teď. Když přestal, myslel si, že přišel o hlas. Jeho sestra se teď tvářila jako naprosto zlomený člověk. Dívala se na svého normálně tak mírumilovného malého bratříčka tím nejzlomenějším pohledem, který na ní John viděl. Avšak jemu to bylo jedno. Teď již na ničem nezáleželo. Harriet natáhla ruku, aby se dotkla jeho ramene, avšak blonďák prudce ucukl.

,,Nesahej na mě a konečně odejdi," dostal ze sebe chraplavým hlasem. Sherlock se konečně vzpamatoval ze šoku, došel ke svému příteli a přitáhl si jej do objetí. Harriet je chvíli sledovala, a pak se odešla tiše posadit na pohovku. John se chtěl vyprostit ze sevření svého přítele a vyhnat ji snad sám, avšak Sherlock jej držel pevně.

,,Budeme v  pohodě, Johne. Máme přece kam jít. Chvíli zůstaneme na zámku a-" Tentokrát se  již jeho příteli vysmeknout podařilo. ,,Ne," prohlásil rozhodně a  tentokrát rozzlobeně hleděl na Sherlocka. ,,Nebudu žít na zámku. Nejsem jako ty." Tmavovláska to viditelně ranilo, ovšem to už se blonďák obrátil na patě a rychlým krokem vyrazil ze dveří.

,,Teda, to bylo docela hnusný," zkonstatovala blondýnka z pohovky, jakoby měla nějaké právo se do toho plést. Sherlock ji probodl patřičně zabijáckým pohledem, urychleně se obul a oblékl a vyběhl za svým přítelem. 

Doufal, že někam neodešel a naštěstí měl pravdu. John seděl ve stodole u zvířat s obličejem zabořeným do kolen. Když Sherlock vstoupil, zvedl k němu uplakané oči a princův výraz se z nejistého změnil v lítostivý. Ihned si k blonďákovi sedl a bez váhaní přes něj přehodil svůj kabát, který John bez protestů přijal. Právě naopak, přitáhl si ho blíže k tělu a smutně se na Sherlocka podíval.

,,Co jen budem dělat, Sherly? Co zvířata...oni se o ně určitě nepostarají a-a-" zoufale zaúpěl a znovu si složil obličej do dlaní. Tmavovlásek neměl co říct. Bezradně se na svého přítele díval. Také nevěděl, jak se s tímhle vypořádají. Došlo mu, že s pomocí peněz a zámku by John nesouhlasil a jiná esa v rukávu neměl. Zabít je nemůžou. 

,,Promiň, nechtěl jsem si vybít vztek na tobě," zamumlal jeho přítel a otřel si oči. ,,Není ti zima? Pojď sem," vyzval jej a Sherlock se k němu mlčky přisunul blíž. John přes ně oba přehodil princův velký kabát a usmál se na něj. ,,Něco vymyslíme," ujistil spíše sám sebe, avšak tmavovlásek pomalu přikývl a úsměv mu opětoval. 

,,My vždycky něco vymyslíme," opáčil a jeho přítel se zasmál. ,,Vždycky," přitakal, vzal Sherlocka za ruku a propletl si s ním prsty. 

,,Tak to byla moje poslední lekce, princi Sherlocku. Sourozenci se bohužel nevybírají," prohlásil John po chvíli. Jeho přítel na to nic neřekl, nezdálo se mu to potřeba a navíc přemýšlel, jak přesně chtějí situaci zvládnout kromě té jedné nejtriviálnější možnosti.

Tentokrát to však bylo ve hvězdách a oba to v hloubi duše moc dobře věděli.