Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 16. Neschopní rodiče, neschopní vládci

Sherlock nejdříve ani nechtěl zvednout hlavu. Měl těch princů pro dnešek už po krk. A co na tom vůbec záleželo, co si o nich on myslí? Stačí, když dá jeho rodičům hodně peněz. Na co je pak vůbec použijí? Další líbánky? Ani by se tomu nedivil. Na něm prostě od jeho narození vůbec nezáleželo. Jeho úplně první vzpomínka byla, že ho devítiletý Mycroft a paní Hudsonová učili chodit. Na své rodiče si v dětství skoro vůbec nepamatoval, dokud ho nezačali učit jak být pořádnou princeznou. Skutečně rodiče století.

,,Dobrej, jsem princ Nikdo z království za mořem a přišel jsem si pro prince Sherlocka." To úspěšně zarazilo princovy myšlenky a donutilo ho zvednout hlavu. Viděl, že se jeho otec chystá něco dost rozzuřeně říct, jenže okamžitě jej zarazilo, když se Sherlock vymrštil ze svého trůnu, div neupadl přes ty obrovské šaty a vrhnul se Johnovi kolem krku. 

Cítil, že tiše pláče a vůbec ho nezajímalo, co se děje kolem. Přišel pro něj. John. Proč je tady? Uslyšel přidušený smích. ,,Kriste, co to je za šaty? Vždyť si mě málem povalil!" John se upřímně smál a jeho přítel zvedl hlavu, aby se na něj podíval. Blonďák se na něj díval s upřímným pobavením a pevně jej svíral kolem pasu. Momentálně pro ně nikdo jiný neexistoval. Sherlock se začal smát také. ,,Že jo? Pod tím mám korzet. Proboha Johne, je zázrak, že jsem ještě nevypustil duši," po těchto jeho slovech se oba začali smát, jakoby to byl ten nejvtipnější vtip pod Sluncem. Proč by se také neměli smát? V té chvíli ani jeden z nich nemohl být šťastnější. 

Jenže místnost se konečně vzpamatovala a nastal celkový chaos. Někteří princové se začali sypat ze dveří, ostatní spíše sypali naštvané otázky na krále s královnou, mezi nimi i ten, který mohl Sherlocka vyhrát. Stráže se ovšem zaměřily na nezvaného hosta, který momentálně stál téměř v obranné pozici před svým přítelem. Věděl, že nemá proti cvičeným královským strážím šanci se svou účastí v pár pranicích, avšak byl připravený prince nevydat do svého posledního dechu. Jenže Sherlock měl očividně jiné plány.

Hbitě se vyprostil z Johnova sevření, uštědřil jednomu ze stráží pořádnou ránu do břicha a ukořistil jeho meč. V další chvíli stál v obranné pozici on. Celý sál rázem ztichl, překvapeně hledíc na prince, který si zachovával sebevědomý postoj a netřásl se ani v nejmenším. Muž před Sherlockem se srdečně rozesmál. ,,Princi Sherlocku," teď už jej mohl nazývat skutečně. ,,Pusťte ten meč než si ublížíte." John se na tmavovláska sám dost nejistě díval. 

Sherlock se ironicky uchechtl, poté se mečem rozpřáhl a šokované stráži vyrazil meč z  ruky. Druhým koncem jej omráčil. Muže to dopálilo a obklíčili jej, snažíc se mu meč sebrat. Princ byl připravený i na tohle, dokázal šermovat s jedním, odkopnout tři další a ještě odstrčit Johna z ohniska boje. Ten však očividně nehodlal stát vedle a ručně se postaral o jednoho, který o svůj meč přišel. Z plesového sálu se tak stalo bojiště,  v další chvíli se k Sherlockovi přidal i jeho bratr, který pokynul svému osobnímu strážci Lestradovi, aby jim také pomohl a stráže poté začalo rapidně ubývat.

Král s královnou a šokovaní nápadníci, z nichž se většina raději také odebírala pryč, teď jen dokázali sledovat, jak se z jejich princezny rázně stal ohromně zručný bojovník s velmi zapáleným výrazem. Tanec a pokusy totiž rozhodně nebyly Sherlockovy jediné koníčky. Těžké šaty mu při všem tom běhání a přeskakování začaly překážet, takže je prostě vzal a velmi hlasitě utrhl jejich spodní část, čímž mu zůstala jen jejich potrhaná část po kolena. To mu již očividně vyhovovalo, protože mu to dovolilo se pohybovat ještě rychleji. Král Morland se ovšem konečně rozhodl to celé překazit.

,,A dost!" celým sálem se rozlehl jeho hlasitý křik. Rázem jakoby všichni zastavili v pohybu. Princ Sherlock sevřel pevněji meč a zkontroloval Johna. Ten ovšem vypadal více než v pořádku, momentálně mu pohled oplácel a široce se usmíval.  Král předstoupil před trůny a hlasitě si odkašlal, zatímco pohledem čisté zloby propaloval svého mladšího syna, který mu jej ochotně oplácel.