Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 20. Jak (ne)přijít na mizinu

Vrátili zpět do domu, jelikož začali pomalu mrznout a John si všiml, že jeho sestra stále sedí na pohovce a zírá do země. Opět ho přepadl vztek a chystal se ji konečně vyhnat, avšak Sherlock ho popadl za ruku a když se na něj otočil, zavrtěl hlavou. 

,,Tímhle nic nevyřešíme," podotkl tiše a John si zhluboka povzdechl a pomalu přikývl. Sherlock ho poté pustil a oba dva si šli sednout k blondýnce na pohovku. ,,Je mi to líto," řekla tiše, i když věděla, jak málo jí to pomáhalo. ,,Tvoje lítost nás nezachrání," zavrčel její mladší bratr, vyměnili si krátký pohled a opět se zoufale zahleděli do země. 

,,Skutečně bychom to nemohli vyřešit penězi?" zeptal se Sherlock svého přítele zdráhavě. Ten se na něho překvapeně zahleděl. Skutečně ho nenapadlo, že by kvůli tomuhle princ opravdu chtěl požádat o pomoc svého bratra. Pak mu došlo v čem byl celou dobu problém. On sám to nechtěl. Jeho rodiče by to v životě nedopustili, aby se takhle spoléhal na své blízké, aniž by jim to pak byl schopen vrátit. Blonďák velice pochyboval, že by samotnému králi Anglie měl co vracet.

,,Raději bych se nechal zabít," hlesl upřímně a tmavovlásek nevěřícně vydechl, avšak vyhledal Johnovu ruku, kterou měl položenou vedle něj na pohovce, a pevně ji stiskl. Takže John s nimi prostě plánuje bojovat, došlo mu. Jestli to byl nějaký gang, jeho přítel je na ně rozhodně krátký. Musí Johna dostat do bezpečí a vyřešit to po svém. 

Než však Sherlock stačil svůj plán vymyslet, otevřely se dveře a v nich stála Mary Morstanová a k naprostému zděšení všech, měla za sebou své rodiče a vedle nich tři nemile vyhlížející chlapy. John pohlédl na Harriet. Celá se třásla, museli to být oni. Tohle už ji z těch hazardních her jistě nadobro dostalo, jenže teď již bylo pozdě. Netušil, co tu Morstanovi dělají, ale snažit se někoho zabít před Mary nechtěl. Vůbec, nehodlal zabít nikoho, což se ovšem nedalo říct o jeho příteli, který ty muže sledoval s pohledem, který na něm viděl poprvé a málem to otřáslo i jím. Zaryl mu nehty do ramene a podíval se na něho varovným pohledem. Morstanovi tu jistě nestojí v jejich dveřích jen tak. 

A měl pravdu. Morstanovi si chtěli promluvit s Johnem a s Mary, takže se tihle čtyři přemístili k jídelnímu stolu. Sherlock s Harriet zůstali zmateně sedět na pohovce, ovšem jakmile se k nim přidali ti tři muži, začali být velice neklidní. Jeden z nich si zkoumavě  prohlížel Sherlocka. ,,Seš to ty!" prohlásil po chvíli a k princově lehkému zděšení jej vzal za ruce a potřásl jimi.

,,Vždycky jsem to chtěl umět s mečem," zazubil se na něj a tmavovlásek si zhluboka povzdechl. To ho nenapadlo. Tato jednostranná konverzace skončila tak náhle, jak skončila. Všichni ostatní jej i blond dívku vedle něho ignorovali. Zdálo se, že Harriet ještě mnohem více. Zato John, který přitom poslouchal Morstanovy, na svého přítele stále hleděl pohledem, který Sherlock nechápal. Co si říkají? Mluvili až moc potichu. Maryiin pohled však poznal. Dívala se na něho s lítostí. Co se tady děje?

Po zhruba pěti minutách se všichni čtyři zvedli a zamířili zpět před pohovku. Mary si nervózně mnula předloktí a zdráhavě se na Johna dívala. Ten chvíli hleděl na Sherlocka, a poté upřel pohled na Morstanovy, kteří se také tvářili celkem provinile, avšak přesvědčeně.

,,Maryini rodiče řekli, že by nám pomohli, mají jisté konexe..." začal John pomalu a princovi v hlavě svitla naděje. ,,Opravdu?" zeptal se s neskrývajícím nadšením. Proč je atmosféra tak napjatá? Vždyť jsou to skvělé zprávy, myslel si Sherlock, avšak okamžitě začal mít znovu obavy. 

,,Jenže...si musím vzít Mary," dodal John tichounkým hlasem, který ovšem tmavovlásek slyšel až moc. Srdce se mu rozbušilo tak hlasitě, že ho snad museli všichni slyšet. Pohled se mu začínal pomalu rozmazávat, jak se mu roztočila hlava a všímal si jen, jak se na něho všichni mlčky dívají. Tři členi toho podivného gangu ho také se zaujetím sledovali. 

Princ pohlédl z okna. Vánice se trochu uklidnila, měl štěstí. ,,Sherly?" oslovil jej jeho přítel váhavě. Sherlock se pomalu zvedl, nikomu nevěnoval jediný pohled a rovnou vyšel ze dveří. Aspoň že si na sobě předtím nechal boty, i když teď by mu to bylo jedno. Klidně ať zmrzne, co na tom záleží? Teď již nezáleží na ničem.

Vždycky si tak nějak myslel, že to takhle dopadne. Ale teď po tom všem to bolelo mnohem víc. Aspoň se ukázalo, jak málo na něm ve skutečnosti záleží, když by raději John byl s někým jiným, než aby přijal jejich finanční pomoc. Samozřejmě mu to upřímně přeje. Farma zůstane v bezpečí a navíc bude mít manželku, normální život, jednou i děti.

Sherlock upřímně litoval, že tehdy raději neumřel v tom lese. Roztrhání od vlků by bolelo mnohem méně než tohle.