Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 25. Jak se z princezny stal Sherlock Holmes

Hned další den oznámili Morstanovým tu šťastnou novinu, že je vše zařízeno. Frederick Sherlocka téměř objal, z čehož samozřejmě ihned vycouval a nervózně se pousmál, a tak jej pan Morstan prozatím jen otcovsky poplácal po rameni, z čehož také nebyl nadšený, ale alespoň ho nemusel objímat. 

Mary měla na návštěvě Nayefa, který si s princem chvíli povídal o chemii, jelikož ji dlouho studoval a Sherlockovy pokusy jej velmi zajímaly. Mary s Johnem pili čaj a sledovali je, jak si něco nadšeně povídají, mezitím co řešili praktické věci s Morstanovými. John se s nimi dohodl, že navíc budou mít jejich suroviny z farmy zadarmo, aby nakonec byl spokojený i on, a tak obě strany měly radost. 

Když odcházeli, Sherlock vypadal nadšeněji než normálně a tlumočil Johnovi svou konverzaci s Nayefem s tak širokým úsměvem na tváři, že se na něj jeho přítel pomalu jen díval a příliš přitom nevnímal jeho slova. 

Když ten den po obědě sledoval John kudrnatého chlapce s řetízkem na krku, jak uklízí nádobí, musel si připomínat, že je to stále ten samý záhadný a kapku zvláštní člověk, kterého potkal poprvé a měl jej za princeznu. Vlastně...stále takovou princeznou byl. Sherlock Holmes měl snad své vlastní pohlaví. Již pro něj nebyl pouze princeznou, kterou u sebe nechává bydlet. Teď z něho byl Sherlock Holmes, jeho přítel, pro kterého by přešel přes hory a přes kopce kam by jen chtěl. Z nějakého důvodu se však Sherlockovi líbilo tady, u nich na farmě. Tmavovlasý chlapec skutečně byl jedna veliká záhada.

Odpoledne přišli náhle na návštěvu Mike a David Stanfordovi. Oba vypadali natěšeně, hlavně David, který hned ve dveřích pevně objal prince, který se nervózně pousmál a poplácal jej po zádech. John se pobaveně uchechtl. Fyzický kontakt s jinými lidmi mu stále příliš nejde. Pozvali bratry dál a posadili se s nimi ke stolu. Vypadalo to, že měli novinky. 

Konverzace začala typickými otázkami, na které se lidé ptají když se nějakou dobu nevidí, až se konečně k Sherlockově radosti dostali k té hlavní věci. David našel ve městě budovu, v jenž by rád otevřel svou cukrárnu. Princ nejdřív nějak nepochopil, proč jim to vlastně přišli takhle do očí říct, to teprve když se mladší Standford obrátil k němu.

,,Sherlocku, jako můj nejlepší přítel bych tě chtěl požádat, jestli bys mi nepomohl. Nemůžu ji vést sám a myslím si, že tobě by šlo jak papírování a takové ty nudné věci, tak pečení. Samozřejmě bych ti pomáhal." Tmavovlásek chtěl vprostřed věty drze zeptat, odkdy se stali nejlepšími přáteli, ale zbytek věty jej zarazil více. 

Zaráželo ho, že se přišel zeptat zrovna jeho. V hloubi duše mu to lichotilo, avšak pochyboval o tom, že by se v cukrárně kde pracuje on cokoliv prodalo. Poté se však otočil na Johna, který se na něho nadšeně smál a v tom okamžiku věděl, že i přes jeho počáteční neochotu je rozhodnuto.

Do přestavby se zapojili i Morstanovi, kteří vymysleli opravdu pěkný design, který vyhovoval úplně všem. Sherlockovi dokonce vymysleli místnost, do které se bude moct schovat pokaždé, kdy toho na něho bude moc. David jej ovšem upozornil, že ne vždycky to bude možné a prosil ho, aby ji příliš často nepoužíval. Princ mu to slíbil, protože měl v hlavě myšlenky na to, jak moc Johnovi bude finančně pomáhat a že na něj kvůli něčemu konečně bude moct být pyšný.

Přestavba trvala nějakou dobu a když bylo vše kolem papírování vyřízeno, cukrárna se mohla slavnostně otevřít. Sherlockovi nejprve to pečení vůbec nešlo, a tak jen velmi těžko stíhali. Postěžoval si Davidovi, že je to něco zcela jiného než na co byl zvyklý u chemických a jiných experimentů. Hnědovlasý chlapec to raději nekomentoval, nechal tmavovláska mluvit a v párkrát přikývl na souhlas.