Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 14. Jak Sherlock naučil Johna číst a psát za jediný den

Po celý zbytek dne John přemýšlel nad slovy, které mu Sherlock řekl. Něco se mu nezdálo. Neměl dedukční schopnosti jako jeho přítel, avšak pitomec nebyl. S princem se něco děje a on předpovídal nějaký problém. Tmavovlásek byl celý den stále stejně divný, i když vypadal už o něco veselejší. 

Blonďák pak na to nemohl přestat myslet i před spaním. Dlouhou dobu vůbec nemohl usnout a uvažoval, co by to mohlo být, až ho to samotné unavilo a on konečně krátce po půl dvanácté usnul. 

Zhruba o dvě hodiny se však vzbudil a ať se snažil sebevíc, znovu už nezabral. Rozmrzele tedy vstal, i když bylo teprve půl třetí ráno a jakmile se podíval na druhou postel, ztuhl na místě. Sherlock byl pryč. To ještě nemusí nic znamenat, uklidňoval se, třeba jen také nemohl spát, nebo šel na záchod. Nemohl si však pomoct a ovládla ho nervozita. 

Vyšel z pokoje a začal se shánět po princi a volat na něj. Hledal ho všude a po každém prázdném místě byl čím dál tím nešťastnější a bezradnější. Kde proboha může být? Když se bezradně vrátil i ze zahrady a položil lucernu na stůl, osvítila něco, co ho zarazilo. Na stole ležel Sherlockův kabát, který si tehdy koupil a na něm ležel kus královského pergamenu. John bezradně uchopil list papíru do ruky a otevřel jej. Co si myslí, že tímhle docílí? Vždyť to nepřečte ani za několik dní...to jeho pitomé krasopisné písmo!

Sedl si na židli a složil si obličej do dlaní. Co ten idiot jen vyvádí? Nemohli na ně tak brzy přijít...ne? Vždyť byli tak opatrní! Johnovi bylo jasné, že si ten dopis prostě přečíst bude muset a hodně rychle. Chvíli dokázal jen bezradně sedět, veškerá únava z něj vyprchala. Vždyť nedokáže přečíst ani první písmenko...Jenže co jiného měl dělat? Zůstat tady! Ano, to! Proč ho nevzbudil? Jistě by něco vymysleli, ať už se stalo cokoliv! 

Vstal a přešel k hromádce věcí, kterou Sherlock nechal na pohovce. Chvíli se v nich přehraboval, načež vytáhl pergamen. Stačil jej pouze otevřít a na podlahu dopadl nějaký menší vložený. Zvědavě ho zvedl. Třeba mu to Sherlock nakonec nakreslil...Jenže na tom druhém byla abeceda krasopisných písmen a vedle nich ta obyčejná tiskací. John si myslel, že mu snad vybouchne hlava. Ten idiot po něm opravdu chce, aby to celé přečetl! Vždyť se mu může cokoliv stát, než to dokáže!

Blonďák začal vztekle přecházet po místnosti. To je mu podobné! Myslí si snad o něm, že je tak rychlý jako on sám? Nebo to celé naplánoval, aby se nikdy nedozvěděl, co se s ním stalo! Určitě, tak! Co jako tím pádem měl být ten včerejšek! Vždyť on...ne. To přece nemůže být pravda, Sherlock je přece kluk! John celý hořel, úplně bezradný. 

Bude přece v pohodě i bez toho pitomce. Žil bez něj celých sedmnáct let a nic se nestalo, tak proč by najednou měl řešit, že konečně zase bude vařit jen pro jednoho! Ne...to není ono. Tohle nejsou správné myšlenky. Trávil s ním čas přece rád a byla to legrace. Konečně měl nějakého blízkého přítele. Sherlock je...Sherlock je Sherlock. Nikam nepůjde! Nezajímá ho, jak rozdílné mají postavení ve společnosti! Sherlock nikam nejde! Vždyť přece určitě nechtěl, tím si je jistý! 

Johnovi zaplály oči odhodláním, vzal si další pergamen a s oběma v ruce se šel posadit zpět na židli. Byl rozhodnutý. Ten dopis přečte do dnešního večera, takže jestli tam ten idiot nenapsal zásadní informace, tak ať si ho nepřeje! 

Pro jistotu zapálil i druhou lucernu a soustředně se zahleděl na oba papíry. Musí si vzpomenout, co za slova si k písmenkům vymyslel. Vzal pergamen, který mu tam nechal jeho přítel a zahleděl se na první písmenko. 

Podcenil to přepisování dopisu. Zbytek noci se pokoušel vyluštit jen první větu, Sherlock sice psal krasopisně, ale na tom druhém pergamenu měl ta písmenka napsaná trochu jinak, takže mu to tak ještě přitížil. Jestlipak to ten neřád neudělal naschvál? Chtěl být naštvaný, avšak musel se tomu usmát. To je mu podobné. Stačily jen dva týdny a Sherlock, který si myslel, jaký je neprokouknutelný, se pro něj stal také takovou otevřenou knihou. Sedí to i proto, že nedokáže pořádně číst a princ je občas skutečně složitý. 

Ráno si ani nevyzvedl noviny, protože měl jiné starosti. I když, možná měl...mohlo mu to podle přiložených fotek dojít. John však zaregistroval až poledne, když se ozval hlasitý vesnický zvon. Nazlobeně si zakryl uši. Nezajímalo ho jídlo. Už to za chvíli bude mít, již jen poslední čtyři věty a  rozloučení. Čtení náhle nebylo tolik těžké, když skutečně chtěl něco přečíst. 

Když se dřív, než si předtím myslel, konečně díval na přepsaný dopis, došlo mu, jak hrozný má rukopis. Sherlock s ním ještě nepsal a bylo to vidět, i když písmena vlastně jen opisoval. Každopádně, již si byl jistý, že dopis bez problému přečte. Zhluboka se nadechl a pustil se do čtení.

John Hamish Watson

Drahý Johne,

skutečně mě zajímá, kdy si tyto řádky přečteš. Za pár dní, za několik let, nikdy...? Je  to jedno. Musel jsem ti to napsat. 

V pondělí patnáctého srpna ti do schránky přišla obálka s královskou pečetí. Já vím, že o ničem nevíš. Stihl jsem ji vzít dříve, než sis toho mohl všimnout. Byl to dopis od mého otce. Je mi to moc líto, nevím, co jsem udělal špatně. Věděli o mém útěku už od začátku. Hloupý nápad, jen tak utéct, že? Co jiného jsem měl dělat? 

Na tom teď již však nezáleží. Musel jsem o půlnoci odjet zpět na zámek, abych se znovu a naposledy stal princeznou. Až mě prodají nějakému princi, můj nový muž mě nejspíš na naší svatební noci zabije. Jsem se svou smrtí již perfektně smířený a víš proč? Díky tobě, Johne Watsone.

Ty dva týdny byly ty nejlepší dny v mém životě. Já vím, že to se mnou není nejlehčí. S tebou také ne, avšak se mnou možná ještě horší. Pamatuješ si, co jsem ti v to pondělí, kdy nám oběma bylo sedmnáct řekl? Svěřil jsem se ti, že si můj nejlepší přítel. Nebyla to úplně pravda. Samozřejmě, že si můj nejlepší přítel, jenže...to není všechno.

Poslyš, já tomuhle úplně nerozumím. Jak je to u tebe a Mary? No...cítím k tobě to samé. Ne. Je to ještě horší, než u tebe. Opravdu jsem do tebe zamilovaný. Vím to, protože...to prostě vím. Ano, byly to jen dva týdny. Ale...já s nikým nikdy moc nemluvil. S kluky vůbec ne, kromě mé rodiny. Jsem divný? Měl jsem se zamilovat do nějaké princezny, nebo dívky z vaší vesnice? Ne...to se nestalo. Je mi to moc líto, Johne. Jsem vlastně rád, že vám s Mary nepřekážím. Věřím, že se s ní jednou oženíš. Z toho pomyšlení se mi chce brečet, ale víš co? Chci, abys byl šťastný. Abys žil, chodil na rande a nezabýval se se mnou a tím, jak se chovám.

Miluju tě, Johne Watsone. Tak, řekl jsem to. A nespisovně. Že bys mě nakazil? 

Doufám, že budeš mít nebo máš pěkný život. 

Sbohem

William Sherlock Scott Holmes

Johnovy výrazy obličeje se dosti měnily. Překvapený, šokovaný, vyděšený, na malinkatou chvíli i šťastný. Ke konci už jen plakal. Tekly mu slzy po tvářích a  rozpíjely jeho kostrbaté písmo. Pustil pergamen a prudce vstal. 

,,Sherlocku, ty idiote!" zakřičel do ticha, po tváři mu na pár sekund přejel vzteklý výraz. Všechno přece nakonec dělal jen pro něho. Trávil s ním veškerý čas, učil ho být obyčejným klukem, tančil s ním, objímal ho a dokonce vedle něho spal! Co záleží na tom, kdo se co učil. Na tom přece nezáleží, jak se Sherlock chová. Proč by záleželo na tom, co rád nosí nebo co má na krku. To všechno je přece Sherlock Holmes! To jeho skutečně miluje! Idiot!

Bez váhání popadl z linky svou peněženku a vystřelil ze dveří. Však on mu ještě ukáže, koho tady miluje! Nebude za něj přece rozhodovat jen proto, že mu to nedokázal zatím pořádně vyjádřit! Má přece být génius, no ne?! 

Zachrání ho, to ať si nemyslí! Nebude ho přece jen tak nechávat pro nějakého kreténa do postele! 

John po cestě vymýšlel plán, o kterém si byl jistý, že přece nemůže vyjít. Jenže, to bylo v té chvíli opravdu to poslední, co jej zajímalo.