Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 11. Johnova lekce číslo 4; O čem se při jídle nemluví

Oba chlapci měli ráno tak dobrou náladu, že dokonce i dobrovolně vstali. Tedy, u Sherlocka to bylo k podivení více. Dokonce se ani nezlobil, když se opět praštil do hlavy o trám. Byla to taková rána, že to vyděsilo jeho přítele, který si myslel, že snad vypadl z okna, i když vlastně není příliš vysoko. Tmavovlásek jen seděl na posteli a mnul si hlavu. John mu rychle doběhl pro obklad a jemně jej přiložil na místo, kam se dle jeho výroku praštil.

Kvůli tomuhle šli na zahradu a za zvířaty o něco později, a tak docela spěchali. John Sherlocka většinou nechával držet nějaké nástroje, avšak poté ho dokonce nechal, ať poseká trávu. Měl docela obavy, aby si místo toho neposekal nohy, takže ho bedlivě sledoval, aby mu to náhodou neujelo. Nakonec málem posekal i sousedovu zahrádku, z čehož měl blonďák téměř infarkt a okamžitě mu sekačku následně sebral.

Zrovna když John šel pro nějaké další věci do stodůlky a Sherlock čekal u dveří, ozval se pro prince velmi známý zvuk. Sherlock sebou zděšením trhl a zavrtěl hlavou, jestli se mu to nezdá. Očividně nezdálo a zvuk byl čím dál hlasitější. John zatím vyšel z místnůstky a také se zaposlouchal. Poté šel vyhlédnout od plotu a mávl na Sherlocka, aby zůstal tam kde je. Ten už mu chtěl říct, že moc dobře ví, co to je za zvuk a John jej přece musí znát také. Královský kočár. Jenže strachy zamrzl na místě a nemohl ani nic říct.

John však očividně spatřil přesně to, co Sherlock předvídal a rychle běžel k němu. Bez dalšího zaváhání rychle otevřel dveře do stodůlky, strčil tam prince, nějakým způsobem se vecpal k němu a zavřel za nimi dveře.

Nějakou dobu ani nedýchali. Bylo to kvůli strachu, že je nějakým způsobem stráže uslyší, ale hlavně na sebe byli tak namáčknutí, že oba vypadali jako zralá rajčata. Zírali si do očí a Sherlock nahlas polkl.

,,Jak dlouho myslíš, že tady budou?" zašeptal John do ticha a princ konečně vydechl. ,,Ty ses nemusel schovávat," prohlásil tiše a přešel tak Johnovu předešlou otázku. Blonďák si to také uvědomil a zastyděl se. ,,Promiň," hlesl, ,,zpanikařil jsem."

Chvíli zůstali tiše a poslouchali, co se děje venku. Vypadalo, že stráže vystoupili z kočáru a právě procházeli zahradou. Oba dva ani nedutali, když procházeli přímo vedle stodůlky. Sherlock se Johna nevědomky chytil za ruku a roztřásl se. Blonďák ho pevně objal a položil mu hlavu na rameno. Zdálo se jim, že tak zůstávají věčnost. John chvíli váhal, ale jeho přítel se stále třásl, a tak zvedl ruku a začal mu jemně probírat vlasy.

,,Už jedou pryč, Sherly," řekl konejšivě a ani přitom nezaznamenal, že zkrátil jeho jméno. Sherlock se ho ještě chvíli roztřeseně držel, ale po pár minutách se konečně uklidnil a nejistě pustil Johnovu ruku.

,,Promiň," zamumlal Sherlock rozpačitě a zahleděl se do země. Co to jen provedl? Teď to mezi nimi bude divné. Jeho přítel však zavrtěl hlavou, i když to nebylo vidět a pevně mu stiskl rameno. ,,Taky jsem měl strach," opáčil a znovu se zaposlouchal. Kočár se očividně rozjel pryč.

Chvíli ještě zůstávali ve stodůlce a poté si konečně dovolili vylézt ven. Opravdu už byl naštěstí čistý vzduch. John si oddechl a zavřel dveře do stodůlky. ,,No," vydechl, ,,tak to bylo něco." Sherlock s ním musel mlčky souhlasit, avšak na skutečná slova se nezmohl. Opravdu se právě stalo to, co se stalo? A proč mu přijde, že celý hoří?

John byl také na vážkách. Rozpačitě se na tmavovláska díval a drbal se přitom na hlavě. Sherlock je kluk a přesto je teď tak rozpačitý. Celé mu to připadalo zvláštní, ale už neměl čas to dál řešit. Mike Stamford je totiž oba pozval na oběd s jeho rodinou a to znamenalo skvělou příležitost se nějak socializovat. Hlavně pro Sherlocka.