Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 23. Nesvatební noc s tou druhou "nevěstou"

Mary se vzbudila ze šoku jako první. Ihned se začala svých rodičů na něco tiše ptát a stále při tom nervózně hleděla chvíli do země, a poté zase na Johna. Ten chvíli nerozhodně stál v kuchyni a po krátkém zaváhání se k blondýnce připojil, hledíc na své budoucí "rodiče". Když přišel, usmáli se na něho a vyměnili si pohledy, kterých význam blonďák nepoznal. 

Dohadovali se o tom jejich pravidle s nimi snad půl hodiny, avšak s Morstanovými to ani nehnulo. John je takhle neznal. Proč jim na tom tolik záleželo? Vždyť je to přece jejich soukromý život! Když jim to ovšem připomněl takhle, dost je to rozzlobilo tak, že je poslali už rovnou do pokoje. ,,Je nám to líto, Johne. Tradice jsou tradice," omluvili se za dveřmi jeho jménem a John si odfrkl, ignoroval jejich slova a se založenýma rukama na hrudi se zadíval na postel vprostřed místnosti. 

,,Vážně?" zeptal se dívky, která na ní dost nerozhodně seděla a nervózně na něho hleděla. Pokrčila rameny. ,,Moji rodiče jsou hodně tradičně založení. Ne nábožensky, tradičně," objasnila mu smířlivým hlasem a její přítel si povzdechl. ,,Všiml jsem si," odvětil odměřeně a Mary opět pokrčila rameny. Ona na to byla očividně zvyklá. 

John si pomalu šel sednout vedle ní. Třeba to bude dobré. Možná zjistí, že k ní stále cítí to, co předtím. A tím taky dokážeš Sherlockovi, že byl náhrada, připomněl mu jeho vnitřní hlas a John se chytil za hlavu a otráveně vydechl. Za takovou manipulaci s jiným člověkem by se nenáviděl i kdyby s Sherlockem nechodil. Sám princ ovšem přece také není úplný andílek. Navíc teď se rozhádali a nejspíš nadobro. Chodí spolu vůbec ještě? John si nebyl úplně jistý. 

,,Ehm," ozvala se Mary vedle něho a připomněla mu tak její přítomnost. Usmál se na ni. ,,Tak to asi...zkusíme," rozhodl a ona pomalu přikývla. Celá ta situace byla taková divná, ale musí to přece nějak překonat. Bude to v pohodě. Určitě. Má ji přece rád. Ještě před pár měsíci by byl při pomyšlení na tuhle situaci rudý až za ušima. Jeho staré já by na něho rozhodně nebylo hrdé. 

Vyzní to špatně, ale celý začátek pro něho vlastně byl taková rutina. Když se oba vysvlékli, cítil se podivně prázdný a necítil zatím vůbec nic. Snažil se sám sebe přesvědčit, že se to určitě zlepší, jenže Mary mu musela již potřetí zatřást s ramenem. Zamračil se tedy, zatřásl hlavou, aby se konečně vzpamatoval a velice jemně se jí dotkl. 

A to byl pro něj konec. Když vzdychla, před očima se mu objevil Sherlock, když jej políbil na plese. Sherlock, rudý a zadýchaný, jak vydechl jeho jméno. Uvědomil si, že nechce být s nikým jiným. Už nikdy. Rychle se zvedl a odstoupil. 

,,Já nemůžu. Prostě to nejde. Sherlock..." ,,Díky Bohu," přerušila ho Mary a rozesmála se. John na ni zůstal zmateně koukat. Rychle se zvedla a zakryla se prostěradlem. ,,Víš, mám tě vážně ráda, Johne, ale poté co jsem poznala Nayefa, nedívám se na tebe stejně, jako předtím," vysvětlila mu. Poté se na něho usmála a dodala: ,,A myslím, že ty to cítíš úplně stejně. A proboha, jdem se oblýct, cítím se strašně trapně," ke konci se zasmála a její přítel také. 

Oba si viditelně oddechli, když vedle sebe opět stáli normálně oblečení. ,,Takže Nayef, huh?" ozval se John po chvíli. ,,Já to věděl." Mary potěšeně pokrčila rameny a poté vzala blonďáka za ruce. ,,Nemusíme se nutit do té pitomé svatby, když oba nechceme. Rodiče to přežijou. A vymyslíme něco jinýho," řekla mu rozhodně a Johnovi se po chvíli tichého překvapení rozlil úsměv na tváři. Chtěl něco říct, avšak Mary jej rychle pustila a ukázala ke dveřím. 

,,A běž pro svýho kluka, oba jste pitomci, kdo ví co ten udělal!" S tím s ní bohužel musel souhlasit. Rychle ji objal, poděkoval a vyběhl ze dveří. Vnímal, že mu Morstanovi něco říkají, ale nevěděl co a vůbec jej to v té chvíli nezajímalo. Ode dveří rychle sebral bundu, obul se a oddechl si, když zjistil, že se ho nikdo nepokouší zastavit. Mary už je jistě zarazila a objasňuje situaci.