Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 6. Johnova lekce číslo 2; Prasata se neprovokují

Další den ráno zvonil Johnovi budík jako vždy v půl páté. Tentokrát to ale nebylo stejné. Dnes na to nemusel být sám. Nebyl si jistý, v jaké míře mu Sherlock pomůže, avšak přišlo mu správné ho naučit pořádně pracovat, když už s ním dočasně pobývá. Protáhl se, posadil se na posteli a pohlédl na druhou stranu místnosti. Dnes tam již spal princ, Harriet John i za jejích protestů odstěhoval do předsíně. Stejně se často vrací ráno, má smůlu.

Blonďák vstal, ustlal si postel a šel jemně zatřást se Sherlockem. Princ se dost neuváženě posadil a okamžitě se praštil o trám, který byl nižší než on. John se uchechtl, ovšem jakmile ho tmavovlásek zpražil vražedným pohledem, okamžitě přestal. ,,To není k smíchu! Nemůžeš si postavit vyšší trámy?" zeptal se ho podrážděně a tentokrát už se velmi opatrně vyhrabal z postele. ,,Vypadám, že mám peníze?" odsekl John. ,,Harriet skoro všechny zbylé propije." 

,,A to jí to dovolíš?" pozvedl Sherlock obočí a blonďák pokrčil rameny. ,,Smířil jsem se s tím, že se takhle vypořádává se smrtí našich," odvětil a Sherlockovo obočí vystřelilo ještě výše. ,,Jsi naivní," poznamenal, což donutilo farmáře se lehce zamračit. ,,Prosím...?" chystal se dále ohradit, avšak tmavovlásek už vycházel z pokoje. To si John všiml, že si po sobě neustlal postel. Nevěřícně zakroutil hlavou, dohnal ho a popadl za předloktí. 

,,Pěkně se vrať a ustel si postel, Sherlocku," osočil se na něj. ,,Tady nejsi ve svém království!" Sherlock na postel pohlédl, jakoby to byl ten nejošklivější pes na světě. ,,Ještě před chvílí jsem byl tvůj vznešený královský host," namítl dotčeně, avšak John na něj dál jen neoblomně zíral, a tak se podíval na druhou postel a podle  ní svou ustlal. Blonďák jen spokojeně zakýval hlavou a následován princem vyšel z pokoje.

Sherlock se chystal posadit ke stolu, ovšem John mířil ke dveřím a pokynul tmavovláskovi, aby udělal to samé. Princ ho zmateně následoval a byl odveden na rozlehlou zahradu, která byla mnohem větší než samotný dům Watsonů. ,,My nebudeme jíst?" zeptal se Johna zmateně a jeho společník se zasmál. ,,Zvířata mají přednost," odpověděl pobaveně a vedl Sherlocka dál, přímo k malé stodůlce. Tu odemkl velkým klíčem, který nesl v kapse a vytáhl odtamtud dva obleky. 

Sherlock na něj zůstal zírat. ,,No snad nemyslíš, že to si na sebe vezmu?" zeptal se ho dotčeně a John se uchechtl. ,,Hele, princátko. Jestli si necháš na sobě tu pěknou košilku, tak bude celá hnědá  a to v řece bohužel už vyprat nepude," prohlásil, přitiskl tmavovláskovi overal na hruď a sám se do toho svého hbitě převlékl. ,,A dělej, zvířata maj hlad," popohnal ho netrpělivě a Sherlock si zhluboka povzdechl, navlékl si oblek a poraženě Johna následoval.

,,A vůbec, proč ti tak moc vadí? Tady nejseš na módní přehlídce," namítl blonďák pobaveně. ,,Přede mnou se nemusíš tak přetvařovat," dodal poté, stiskl princi rameno a znovu vešel do stodůlky, odkud podal Sherlockovi misku se zrním. ,,Dívej, tamhle maj slepice svoji misku s krmením, tu musíš celou naplnit, a pak to sem přines zpátky a běž se podívat, jestli nenakladly vajíčka, jo? Já jdu udělat brambory pro prasata," oznámil tmavovláskovi a rovnou mu do druhé ruky vtiskl košík. 

Sherlock vzdychl a vydal se  ke kurníku. Ještě než John zašel do domu, ohlédl se na prince a zavolal: ,,Ne že ty vajíčka rozbiješ, jasný? A nějaký tam nech!" Sherlock kývl na souhlas a zastavil se až u slepic. Slepice i tmavovlásek na sebe nedůvěřivě hleděli. ,,Ne že mě klovnete," zabručel Sherlock a naplnil misku tak jak mu to John řekl. Přece není idiot. Poté otevřel vrátka od plotu a nejistě vstoupil dovnitř. Slepice v tu chvíli jakoby zmrzly na místě. Otočily hlavami a hleděly na nově příchozího. 

,,Ehm...puťa puťa?" promluvil Sherlock nervózně a prošel kolem zaraženého kohouta. ,,Hele, nechci vám nic udělat, mám vám vzít pět vajec, to je vše," prohlásil Sherlock a sáhl k první slepici. Nevšiml si, jak ho blonďák při vaření starostlivě pozoruje z okna. Nemělo by se nic stát, chlácholil se a kupodivu měl pravdu. Slepice vůbec neprotestovaly, což ho téměř urazilo, vzhledem k tomu, kolikrát ho Wendy už klovla. To má Sherlock až takový šarm? Tmavovlásek spokojeně odcházel, ne s pěti, ale s osmi vejci. 

,,A nechal si tam něco?" zeptal se ho John s pozvednutým obočím a Sherlock pyšně přikývl. ,,Ještě pět jich tam je. Dneska jich bylo hodně," odvětil a položil košík na stůl. John na chvíli odešel od plotny a zahleděl se na vejce. Opravdu jich bylo osm a nepoškozených. Pousmál se na prince a přikývl. ,,Hele, když půjdeš od mého statku doleva a pořád rovně, tak dojdeš k Mary. Já zatím dodělám ty brambory a půjdeš se mnou nakrmit prasata, až přijdeš. Odnes jí ty vejce a ona ti dá trochu peněz, jo? Cenu máme domluvenou."

Sherlock chtěl nejprve odmítnout, ale pak si vzpomněl na Johnova slova ze včerejška. Aspoň si tu holku pořádně prohlédne a zjistí, proč se mu tak líbí. Ne že by to byla jeho starost, ale když už zde bydlí, musí něco vědět. Vzal tedy košík a vyšel ze dveří. Cesta skutečně nebyla těžká a ani příliš dlouhá. Hned před ním právě stál o něco větší statek, než byl ten Johnův, ale kurník na něm tedy neviděl. Možná proto jim teď nese vejce. Proč nemají vlastní slepice, když mají tak velký statek? 

Tmavovlásek nejistě otevřel vrata a došel ke dveřím, aby na ně zaklepal. Otevřela mu drobná světlovlasá dívka, která se na něho přívětivě usmála. Jistě, to bude ono. Vypadá mile již od pohledu. Zdá se on být milý? Zcela jistě ne, protože si tak zvykl se nepřetvařovat, že už neřeší svůj stálý výraz. ,,Ahoj," pozdravila ho, nesnažíc se o formality, ,,něco si přeješ?" Sherlock přikývl a podal ji košík s vejci.

,,Zdravím, já jsem-" ,,Ty musíš být Sherlock!" přerušila ho náhle Mary nadšeně. Odložila  košík, bez váhání ho popadla za ruce a zářivě se usmála. ,,John mi posílal zprávu a psal v ní o tobě. Opravdu seš takový morous, jako mi psal?" zasmála se a Sherlock pozvedl obočí. Že on to psal, když byl na něj naštvaný? ,,Já jsem-" Tentokrát ji přerušil on. ,,Mary Morstanová. Máš ráda kočky, momentálně máš doma dvě. Máš otce i matku, jsi jedináček a hádám, že většinu práce na statku obstaráváš ty," dořekl a Mary na něj zůstala ohromeně koukat.

,,Páni. Dost dobrý. Až na toho jedináčka. Mám sestru, ale momentálně je pryč. Hádám, žes to vydedukoval pomocí toho, že nevidíš žádný další pokoj," opět se usmála a Sherlock přikývl. ,,Vždycky je něco," pokrčil rameny a Mary ho konečně pustila. ,,Nepřijdeš mi jako takový morous," namítla pobaveně. ,,Přetvářka," přiznal Sherlock. ,,Ale teď nemám proč být naštvaný. No, každopádně, John říkal něco o penězích?" Mary okamžitě přikývla a zaplula dovnitř. 

Vrátila se o chvíli později a vtiskla pár stříbrných Sherlockovi do ruky. V životě mu nikdo nedal méně peněz. ,,Tak...jo," řekl trochu zaraženě a schoval si je do kapsy. ,,Po našem setkání musím uznat, že nejsi tak špatná, a proto se asi Johnovi líbíš. Nerozumím tomu," pokrčil rameny a otočil se, ovšem Mary ho zastavila. ,,Co tím myslíš, že se mu líbím?" zeptala se blondýnka zmateně a on se opět obrátil čelem k ní. ,,Ty to nevíš? Vy jste fakt divní," prohlásil a už bez otočení se vydal zpět k Johnově statku. 

Blonďák měl již připravené dvě velké misky šťouchaných brambor a jednu z nich podal Sherlockovi. ,,Tak se ukaž, génie. Chci tě vidět, jak si s těmi našimi prasaty poradíš," zlomyslně se šklebil a tmavovlásek se zamračil. Vzal si misku a bez váhání se vydal k výběhu, ve  kterém byla prasata. John položil svou misku na zem, založil si ruce na hrudi a pobaveně svého pomocníka sledoval. 

Sherlock vstoupil do výběhu a pohotově vyklopil brambory do koryta. Johna až překvapilo, jak rychle mu to šlo. Ale ne, už je to tady, pomyslel si pobaveně, když si všiml prasat, která k tmavovláskovi běžela. ,,Tak pojď už, Sherlocku. Já jim tu druhou várku dám skrz výběh," řekl princi, který se však ani nehnul. ,,Sherlocku!" oslovil ho už trochu naléhavěji a chtěl otevřít vrata. ,,Počkej, Johne," zarazil ho princ a stále hleděl na přicházející prasata. Poté se nadechl, vydechl a prostě šel směrem k nim. 

John zalapal po dechu, když se náhle ta jejich čilá prasata rozběhla na tmavovláska, který překvapeně vyjekl a spadl přímo do bahna. To už blonďák nezvládl a vyprskl smíchy. ,,Já ti říkal, ať jdeš ven!" srdečně se smál, ale pro jistotu sledoval co prasata udělají. Nevšímavě se vrátila k jídlu. John se naklonil s druhou miskou a celou ji do koryta vyklopil. Poté podal zaraženému a špinavému princi ruku a pomohl mu vstát. 

Otevřel vrata a spokojeně sledoval, jak Sherlock v hnědém obleku vychází ven. ,,To je hnus," zaúpěl a pokoušel se bahno setřít, ale docílil tím jen to, že ho teď měl na rukách. ,,Naše prasata se neprovokují," opět se zasmál John, ale když mu Sherlock věnoval zoufalý pohled, zlomyslnost z něj opadla a oči mu změkly. ,,Tak pojď," poplácal svého přítele po zádech, ,,musíš se jít vykoupat."