Jak naučit princezny býti klukem

Kapitola 4. Johnova lekce číslo 1; Sherlockovi sluší všechno

,,Takže..." začal Sherlock odměřeně. ,,Jak to vlastně uděláme?" John se na něj zahleděl a zamyslel se. Přejel pohledem nejdříve Sherlockovy dlouhé vlasy a poté skončil u jeho šatů. ,,No, ze všeho nejdřív...takhle tady běhat nemůžeš, všichni tě hned poznaj. A navíc, stejně potřebuješ ostříhat vlasy a obléct nový oblečení," domluvil a Sherlock zmateně shlédl na své šaty. ,,Co je s nimi špatně? Kluci nenosí šaty?" zeptal se blonďáka zmateně a ten se srdečně zasmál.

,,Není to pro ně obvyklý," odpověděl pobaveně a tmavovlásek trochu zmateně přikývl. ,,Vlasy mi stejně vadí," dodal pak souhlasně a chystal se brát z kufru peníze, když ho zarazila Johnova ruka. ,,Nepotřebuješ," zarazil ho s potměšilým úsměvem a zvedl se. Ještě než stihl vzít ode dveří klid od domu, dovnitř vletěla Harriet Watsonová. John si zhluboka povzdechl. ,,Další známost na jednu noc...?" zeptal se jí smířeně, ona si ho však nevšímala. Překvapeně zírala na Sherlocka.

,,Johne, kdo je tahle krasavice?" zeptala se ho, jakoby si konečně všimla, že tam stojí. Aniž by čekala na odpověď, přistoupila k Sherlockovi a vztáhla k němu ruku. ,,Jsem Harry, těší mě," zatřásla mu s ní a tmavovlásek se podíval na Johna, hledajíc pomoc. ,,Harry, Sherlock je kluk," řekl John zpříma, protože věděl, že tak budou mít oba dva pokoj. Jeho sestra se na něj zmateně podívala.

,,Opravdu?" prohodila už o dost sklesleji. Zblízka si Sherlocka prohlížela, a pak si povzdechla. ,,To je škoda." Její bratr obrátil oči v sloup, přistoupil k princi, vzal ho za ruku a už vycházel z domu. Zastavil až o dva sousedy dál a omluvně se na tmavovláska zahleděl. ,,Promiň, takhle se normálně nechová. Je vcelku normální, když ji víc poznáš," omluvil se chlapci, který jen pokrčil rameny. ,,Je mnohem slušnější, než někteří synové šlechticů," opáčil a opovržlivě si odfrkl.

,,Možná to ani nechci vědět," opáčil John zachmuřeně a pokynul Sherlockovi, aby ho následoval. Po celou dobu co procházeli vesnicí na ně lidé zírali tak, jak se dalo očekávat. Cosi si šeptali, ale když se jakýsi otrhaný muž pokusil k Sherlockovi přiblížit, John ho chytil kolem pasu a vyslal jeho směrem tak zlý pohled, že se ihned stáhl. Princ jakoby nic z toho neviděl, fascinovaně se rozhlížel po krámcích a hlavně trhy ho zaujaly.

,,Johne, Johne!" oslovil ho jako natěšený chlapec. ,,Podívej se na ten řetízek!" Ještě něž ho stačil blonďák zastavit, už odběhl k jednomu ze stánků. Rychle se vydal tím směrem, odkud se na Sherlocka usmívala stará dáma za pultem. John si unaveně povzdechl a obtěžkal pár mincí, které měl v kapse. Rozhodně neměl peníze na přívěsky. ,,Máte moc hezkou dívku," usmála se na něj stařena. ,,Vypadá trochu jako naše princezna."

John zrudl a zatahal prince za ruku. ,,Sherlocku, na tohle nemáme peníze," sykl na něj zostra a tmavovlásek se na něj uraženě otočil. ,,Chtěl jsem si vzít svoje," odvětil dotčeně. John se nervózně podíval na dámu, ovšem ta nevypadala, že by ji nějak překvapilo, že Sherlock použil mužský rod, když o sobě mluvil. Jen to rozšířilo její lišácký úsměv. Svraštil obočí a zatahal tmavovláska za ruku silněji. Tahle situace mu začala připadat až moc podezřelá.

,,Vlastně..." ozvala se stařena a spiklenecky na Sherlocka mrkla. ,,Jednou bych mohla udělat výjimku a nechat Vám to na účet stánku." Tak to bylo ještě horší. John byl přesvědčený, že si od ní rozhodně nic brát nebudou, ale tmavovlásek nezahálel, vzal řetízek z věšáku a pověsil si ho na krk. Bez dalších slov a pozdravu se prostě otočil a odkráčel pryč. John se za ním nevěřícně díval. A to mělo být jako co? ,,Na shledanou," rozloučil se s tou bábou odměřeně a raději také rychle odběhl za princem.

Když ho dohnal, rovnou spustil: ,,Sherlocku, proboha, na co tu věc potřebuješ?" vyjel na něj nazlobeně a tmavovlásek se spokojeně otočil, řetízek namotaný na prstu. ,,Přece jako důkaz, Johne," odpověděl tlumeným hlasem a spokojeně se usmál nad blonďákovým zmateným výrazem. ,,Ta stařena všechny ty věci ukradla. Proč by je jinak asi dávala jen tak zadarmo? A navíc, podívej se," ukázal Johnovi malý znak na řetízku.

,,Jsou to královské šperky. Vypadá snad ona bohatě?" nepřestával se usmívat, ani když řetízek pustil. Užívá si to, došlo Johnovi, který nad ním nevěřícně vrtěl hlavou. ,,To bylo obdivuhodný," přiznal uznale a Sherlock se překvapeně otočil. ,,To lidé obvykle neříkají," opáčil zaraženě. John pozvedl obočí. ,,A co obvykle říkaj?" otázal se. ,,Nehrajte si na detektiva, princezno a radši stůjte rovně," prohlásil princ a rozesmál tím staršího chlapce naproti němu. Po chvíli se k jeho smíchu přidal také. John si pomyslel, že to přece jen nebylo jen pro ten důkaz, když si Sherlock řetízek na krku stejně nechal.

Farmář prince zastavil až před malou zahnutou uličkou, kam mu pokynul hlavou. ,,Sem jdem nejdřív," oznámil mu a tmavovlásek ho poslechl a držel se v jeho závěsu. Blonďák se zastavil u malé výlohy s dveřmi, jejíž cedule hlásala ,,kadeřnictví". Bez váhání otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Z místnosti k němu vzhlédla hnědovlasá dívka, která se okamžitě přívětivě usmála. ,,Ahoj Johne," pozdravila ho se širokým úsměvem a John ji také. Poté poukázal k Sherlockovi a začal s vyprávěním. ,,Vlastně jsem vás ještě nepředstavil," plácl se ke konci do čela. ,,Sherlocku, tohle je Molly Hooperová. Molly, tohle je Sherlock Holmes - princezna...vlastně princ ze Zeleného království."

Molly přistoupila k tmavovláskovi a podala mu ruku. Váhavě ji přidal a nuceně se usmál. Tahle seznamování se mu vůbec nelíbila. Alespoň se mu tedy nepokoušela líbat ruku. V další chvíli už seděl na židli před jakýmsi starým zrcadlem a kadeřnice na něj zamyšleně hleděla. ,,Máš nějaké určité přání?" zeptala se a prohrábla mu kudrnaté vlasy. Sherlock na to nic neřekl, místo toho se ozval John. ,,Hodil by se nějakej účes, kterej bude víc klučičí, ale nesníží hodnotu jeho kudrnatých vlasů, protože mu sluší," navrhl Molly, která souhlasně přikývla. Princ byl v té chvíli rudý jako rajče. Vážně právě řekl, že mi to sluší? pomyslel si potěšeně a sklopil oči.

Když z kadeřnictví odcházeli, John si Sherlocka nadšeně prohlížel. ,,Takhle ti ty vlasy opravdu sedí, ani dlouhý, ani krátký!" oznámil mu s úsměvem a Sherlock opět zčervenal a zastrčil si jednu neposednou kudrlinu za ucho. Zamyšleně si prohrábl vlasy a musel uznat, že za ně teď byl mnohem více rád. ,,Tak a teď už jen oblečení a můžeme začít," řekl princi a opět ho vedl vesnicí. Zůstal stát před krámkem s pánským oblečením, který byl hned vedle toho s dámským. Uvnitř ihned poslal Sherlocka do kabinky a šel mu sám vybírat to, o čem si myslel, že mu bude sedět.

Překvapilo ho, že si ani sám nemohl vybrat. Sherlockovi slušelo úplně všechno. Není divu, když si může klidně chodit v dámských šatech a nikdo se nad tím nepozastavuje. Pas měl tmavovlásek hubenější, než spousty dívek, které John viděl. Všechny by mu je mohly závidět. Sherlock se však zdál být s oblečením věčně nespokojený. V jednom prý vypadal jako sedlák, v dalším jako dědek odvedle a poslední dokonce označil za oblečení pro kydání hnoje, což Johna téměř urazilo, protože to byly skutečně pěkné kalhoty a uvažoval, že si je koupí pro sebe.

,,Tak si už sakra vyber něco sám!" ztratil blonďák trpělivost, protože Sherlock neurážel jen oblečení, ale hlavně jeho vkus. ,,Výborný nápad, Johne. Konečně z tebe vypadlo něco chytrého," vyprskl Sherlock a rovnou odběhl k jednomu z věšáků. Farmář už byl tak naštvaný, že se prostě chystal tady toho pitomce nechat a prostě odejít, ale zarazilo ho oblečení, které tmavovlásek vybral. ,,Chystáš se na ples nebo co?" zeptal se ho škádlivě a Sherlock jeho poznámku ignoroval a odněkud vytáhl i dlouhý tmavý kabát.

,,Bude ti vedro," poznamenal John unaveně, ovšem i to Sherlock přešel a zamířil rovnou do kabinky. Jakmile však tmavovlásek vyšel v oblečení, které se mu tentokrát opravdu líbilo, John jakoby úplně zapomněl, že ho tady chtěl nechat. Zůstal na něj ohromeně koukat, tolik mu to slušelo. Vypadal jako hlavní postava z příběhů a když si límeček kabátu ještě narovnal ke krku, slušelo mu to dokonce mnohem víc.

Sherlock rozpřáhl ruce a spokojeně si Johna prohlížel. ,,Líbí, že ano? Já věděl, že mám mnohem lepší vkus, než ty," prohlásil vážně, čímž blonďák ihned vychladl. Svraštil obočí, otočil se na patě a odešel z obchodu. Ještěže nákup zaplatil předem, nevěděl, zda by se chtěl ohlížet za sebe. A neušlo mu ani to, že Sherlockovi stále visel na krku řetízek. Lháři. Samozřejmě, že se ti líbí i vzhledově, pomyslel si.

Jestli půjde za mnou, budiž. Jestli ne, dobře mu tak. Princátko zatracený, myslel si John nabručeně.

Pitomý bohatý lidi.