editor(ka)

24- Chudák Tedeáš

En

Ráno jsem se probouzela ve hřejivé náruči Vítka. Tak mě teď napadá, že vždy kdy6 jdu k Vítkovi tak u něho přespím. Měla bych si brát pyžamo když k němu jdu. Mysl se mi přemístila na včerejšek, nebo respektive na to co jsem viděla a Lukyna. Jak to mezi nimi je? Nevím ale co si budeme celkem mě to zajímá. Vím že jsem říkala, že se do toho plést nebudu ale no tak, jsem moc zvědavá osůbka na to abych to nechala být.

Zaregistrovala jsem pohyb vedle mě.

,,Tak jak jsi se vyspinkal?"

,,Dobře."

Přitáhl si mě do polibku.

,,Přemýšlela jsem."

,,A?"

,,Napadlo mě, že vždy když k tobě jdu spát měla bych si brát pyžamo."

,,Jo tak to máš pravdu."

Usmíval se jako sluníčko na hnoji a já se k němu musela přidat. Má tak nakažlivý úsměv.

Tak jsme tam tak seděli na gauči v pomačkaném oblečení a culili se na sebe. Kéž by tahle chvíle trvala na vždy. Byl to Vítek kdo tuhle chvíli přerušil. Vstal a natáhl před sebe ruce s tím, že mi pomůže vstát. Ochotně jsem ho chytila za ruce a on mě přitáhl k sobě čímž mi pomohl vstát.

Stáli jsme vedle sebe v koupelně a čistili si zuby.

,,A kdy vlastně budeš muset odejít?"

,,No, tak v 11."

,,A víš, že to je za 15 minut?"

,,Jaj, fakt?"

Ukázal mi displej svého telefonu.

,,Tak to abych se začala balit. Vyplivla jsem pastu co jsem měla v puse, umyla kartáček a vydala se do Vítkova pokoje. Tam jsem so zabalila svých pět švestek a vydala se do koupelny kde pořád stál Vítek. Snažil se si nagelovat vlasy aby to vypadalo nějak dobře.

,,A mohu tě doprovodit má princezno."

Po tom oslovení jsme se zasmáli a já hodlala pokračovat v téhle hře.

,,Ano můj princi."

,,Tak ano, jen počkejte musím si jít pro mikinu."

Zaběhl si do pokoje pro mikinu a za chvíli byl zpátky.

Vyšli jsme před dům a on mě chytil za ruku. Stisk jsem mu oplatila a ruku v ruce jsme se vydali k mému domu.

Cestou jsme si povídal o všem možném. Pak ale nastal čas loučení sice se zase uvidíme ale loučení prostě nemám ráda.

Ještě jsme se naposledy objali a já vyrazila ke dveřím, které jsem následně otevřela a vstoupila dovnitř.

V předsíni jako obvykle čekal brácha.

,,Coe, co zas potřebuješ bude zase výslech?"

Zeptala jsem se možná moc hnusně, ale ty jeho výslech mě pomalu ale jistě přestávají bavit.

,,Co tak hnusně?"

,,Promiň."

,,Ne neomlouvej se, moc se ti nedivím taky nemám zrovna nejlepší náladu."

,,A co se stalo?"

,,Byl tady Tadeáš."

Přistoupila jsem k němu blíž a obejmula jsem ho, ve tváři se tvářil smutně.

,,A co chtěl?"

Nic neříkal ale obejmul mě ještě pevněji.

,,Pravdu."

Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do tváře.

,,Pravdu o tom, že mě miluje, En on mě miluje!"

Co mám říct teď, v jeho tváři jsem nedokázala rozpoznat žádnou emoci.

,,A jak to cítíš ty?"

,,Já nevím."

Obejmula jsem ho znovu. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla, vždy to byl ten milý hodný, šťastný starší brácha můj brácha. A teď? Teď tu přede mnou stojí hromádka neštěstí, která neví co má dělat.

,,Dej mu šanci."

,,Co?"

,,Dej mu šanci."

,,Cože?"

,,Prostě to s ním zkus."

,,Jak?"

,,Neštvi mne s těmi otázkami. Prostě mu dej šanci."

,,Proč?"

,,Vidíš kolik emocí v tobě vyvolal. Takhle jsi se nikdy nechoval."

,,Ne, ne, ne."

,,C- hele rozhodni se jak chceš můj názor je, že by jsi mu měl dát šanci. A jestli ne tak chudák Tadeáš."

Na to nic neřekl a jen zaraženě stál na místě. Nebavilo mě se s ním hádat tak jsem šla do pokoje. Můj názor jsem mu řekla. Proč je jen tak tvrdohlavý. Ne En zkus se do něj vcítit.

Celý život střídá holky jako ponožky a je prostě pan oblíbený ke jistý vším co dělá s pak ho najednou políbí nejlepší kamarád jeho sestry a on si není jist ničím.

Teď ho asi chápu, ale je moc tvrdohlav- co? Lukáši?"

No, no, vážně mě už nenapadá co sem napsat, jen asi mějte se hezky.

691 slov

Vendyy