XXVIII.

309 20 0
                                    

Večer po zápase semnou táta nemluvil.

Měla jsem pravdu.

Kluci zápas těžce projeli.

Prohrali s Amerikou 7:0 a bylo to strašný.

Nick chytal až u konce, kvůli tomu tréninku.

Vyčítala jsem si to, ale bylo pozdě. Kdyby tam byl celý zápas, dopadlo by to možná jinak.

Zalezla jsem k sobě do pokoje a přemýšlela. Ke klukům jsem radši ani nešla, nechtěla jsem dělat zle.

Hugis: Jsi v pohodě?

Já: Snažím se.

Hugis: Mám za tebou přijít?

Já: Teď ne přemýšlím a viš jak to semnou je, když mám hlavu plnou myšlenek.

Hugis: Ano vím, kdyby cokoliv, stav se.

Už jsem neodpověděla. Pouze jsem odložila mobil na noční stolek a hlavu zabořila do polštářů.

,,Můžu?" Pootevřel někdo dveře.

,,Jo," zamumlala jsem a čekala kdo vejde.

Byl to Nick. Jen tak tam stál a prohlížel si mě. Pak ke mně přistoupil a pevně mě objal.

,,Moc mě to mrzí Nicku," vzlykla jsem.

,,Nemusí, nemám ti to po tom rozhovoru s otcem nějak za zlé," pousmál se a pohladil mě po zádech.

,,Slyšel jsi to? Všechno?"

,,Jo a né jen já, všichni," usmál se.

,,I to jak jsme mluvili o tobě?" Ujistila jsem se.

,,Co přesně myslíš?" Zeptal se.

,,Ale radši nic," zamumlala jsem.

,,Alé né povídej," vyzval mě.

,,Vlastně ani není co."

,,Ale tati já ho mám ráda a jesli to nechápeš, tak je to tvoje chyba," snažil se napodobit můj hlas.

,,Haha fakt vtipný," zamumlala jsem a on se odtáh. Podíval se mi do očí.

,,Ale né fakt. Byla to co jsi říkala tátovi pravda?"

,,Možná," usmála jsem se.

,,Ano nebo ne."

,,Ano, nechtěla jsem se to přiznat kvůli věkovímu rozdílu, ale srdci neporučíš," zamumlala jsem a tím si od něj vysloužila polibek. Když jsem se odtáhla, podívala jsem se na něj. ,,Zůstaneš tu dnes přes noc?"

,,A neskončím ráno zase na balkóně, kvůli tvýmu tátovi?"

,,Skibuju, že už ne. Teď už je mi to všechno jedno," zamumlala jsem a zatáhla ho do postele.

Double troubleKde žijí příběhy. Začni objevovat