GRAY SHADOWS

Chapter 29.

Ta odporná křečovitá bolest, která mi projížděla všemi částmi těla, se především zastavovala u mé páteře, kterou mi násilím ohýbala a pořád jí to nestačilo. Kdybych se neposadila a nezjistila, že se znovu nacházím na tom tvrdém nemocničním lůžku, bolest by mi dělala naschvály ještě dobrých pár hodin. V sedě to ale také nebylo zrovna pohodlné. Bylo to jako stovky nožů narážejících do mých polo odhalených zad, která nešla narovnat.

Prohrábla jsem si vlasy, z kterých šlo už při pouhém pohlazení vycítit, že jsou pořádně mastné. Nad takovým pocitem jsem přemýšlela, jak jsem si je sakra dlouho neumývala a začínala se za to stydět.

Najednou se rozletěly dveře a nemilý ženský rys obličeje se ke mně pomalinku přibližoval – jako by se ta žena, které rys tváře patřil, snažila býti až nad míru opatrná.

,,Justine!" zakřičela jsem z plných plic, když byla těsně u mě a natahovala ke mně pomalu ruku. Doufala jsem v to, že tu Justin někde je a bude se mě snažit ochránit. Můj křik zněl jako rachot z porouchané varné konvice.  

,,Asi vás zklamu, ale váš přítel nejsem. Přišla jsem vám změřit teplotu." Opáčila ke mně s milým hlasem s trochou humoru, který mi poslední dobou vůbec nic neříkal, a neměla jsem zájem slyšet další přihlouplé vtipy, ani smích nikoho z okolí, kdo je šťastný.

 Štvalo mě úplně všechno. Nemocnice, její smrad, Anna s plnými červenými rty, s kterými pro Justina vypadala tak přitažlivě a štval mě Justin. Klidně bych vyjmenovala i plno dalších věcí, co mě tak hrozně štvou a chci je ze sebe dostat, ale mam na to až příliš ochablý mozek, kvůli lékům, které mi tu pořád strkají a díky nim ještě žiju, doufám.

,,Aha, jasně." zamumlala jsem k sestřičce asi po minutě, nakonec tiše a posunula se blíže k ní. Nakonec mi ani tolik nevadilo, že to nebyl Justin, protože toho tu už ani pro jistotu vidět nechci a budu ráda, když se tu neukáže.

Na povel sestřičky jsem zvedla levou paži a nechala si pod ní strčit bílý studený teploměr, mezitím co mi studený pot stékal po čele - ani nevím, odkud se tak rychle bral.

,,Už je vám lépe? Žádné bolesti?" usmála se, načež se ke mně nebezpečně nahnula, s čímž jsem pohotově cukla. ,,Udělám vám jen culík." zasmála se a vycenila své nažloutlé tesáky, zatímco jsem si po očku všímala z jejích pootevřených úst pár zubních kazů - až mě přešla veškerá chuť k jídlu a to jsem předpokládala, že až se vzbudím, pořádně se najím a nebudu muset poslouchat to neustálé kručení v břiše, které mě dokonce i budilo ze spaní. Dlouhé tři dny co tu jsem, jsem nic nejedla a nepila.

,,Je mi fajn." odsekla jsem bez jakýchkoliv emocí a s pípáním teploměru jsem jí ho podala a zavrtěla se na místě. Nemusela jsem jí říkat, že mi je naprosto zle a ani nevím proč, že mi projíždí zády bolest, která mi ohýbá páteř a ani to, že bych nejradši řvala přes celý pokoj a brečela vodopády slz. Vypadala jsem zničeně a kvůli teplotě 39,4, co byla napsána na teploměru, který si sestřička rozpačitě prohlížela, už jí mohlo dojit, jak mi je.

,,Lehněte si, nějak se vám pokusím srazit tu vysokou teplotu." chytla mě za čelo a opět se zazubila, až jsem jí měla chuť říct, ať se na mě raději neusmívá, protože její nemilý úsměv mě vážně neutiší.

S kývnutím jsem si bezmocně lehla a tupě zírala do obyčejného bílého stropu, na kterém seděla moucha.

~ Nechávám volnej KONEC, aby jste si mohli domyslet, co se asi pak stalo. Jestli se nakonec uzdravila, vrátil se k ní Justin, nebo umřela...

~ Chci se omluvit, že poslední kapitola byla až dva týdny po té předposlední a taky za to, že je ten konec vážně tak nezáživný, že by to nebavilo číst ani mě.