GRAY SHADOWS

Chapter 24.

,,Přijdi večer, mám pro tebe překvapení.“ Políbil mě Justin do vlasů ihned, co jsem dovlekla z letadla všechna má zavazadla a zdřevěněla na místě. Než se uráčil odkráčet svým směrem, myšlenky mě vlekly pořád k tomu slibovanému překvapení, z kterého jsem nemohla myslet na nic jiného – což je pro mě dost depresivní.

 ,,Neboj se.“ Usmála jsem se a protočila oči nad tím, kolik starostí s tím překvapením měl, jelikož mi ho cestou zpět do Manhattanu pořád připomínal a vyprávěl o něm, jak je úžasné. Nepochybovala jsem o jeho skvěle naplánovaném překvapení, tedy alespoň z jeho úsudku, který mě pořád doháněl k tomu, si to myslet.

Než mi dohrála poslední písnička z alba Our Version Of Events od Emeli Sandé, uvědomila jsem si, že cesta z letiště mi trvala poněkud krátce. Neměla jsem naprostý pojem o čase, jelikož se mi od té doby, co jsem to s Jussem dala dohromady zdá, že je všechno až moc zrychlené a můj mozek nedokáže racionálně přemýšlet – to ale nedokáže skoro nikdy, kromě pobytu ve škole.

,,Jsem doma!“ Zařvala jsem už při přestoupení prahu našeho domu, s čímž se mi cosi zdálo špatně. Byl tu až moc velký pořádek a slyšela jsem jen tichoučké chichotání z ložnice, ale pochybovala jsem o tom, že by si moje máma našla nového nápadníka, který by se k nám později vetřel jako náhrada za tátu – což vážně nepotřebuju, jelikož je mi jedno, že nemám tátu. ,,Přivezla jsem ti něco z toho třídenního pobytu, abys z toho taky něco měla. Je to sice jen drobnost, ale i tak se ti to myslím bude líbit,“ Zašeptala jsem před dveřmi ložnice připravena otevřít je. Neměla jsem ale udělat to, co jsem chtěla – otevřít ty zasrané dveře. Spatřila jsem něco, co mi rozlomilo srdce na milion ledových střepů, které se už nechtěly slepit zpátky. ,,Děláš si kurva prdel?! Mami do prdele zbláznila ses?!“ Začala jsem řvát přes celý dům, jelikož to, co jsem viděla mi způsobilo nevyčíslitelný vztek. Moje výborná nálada klesla na velmi depresivní náladu a kolena se mi chtěla každou chvíli podlomit.

Vzala jsem z šatny svou kabelku, v které jsem měla ještě nevybalené věci z výletu a práskla za sebou dveřmi. Jediné, co jsem chtěla bylo, aby měl Justin už nachystané to překvapení, na které jsem se nakonec strašně těšila – ta radost mě ale po téhle situaci přešla a to vážně silně. Měla jsem namířeno přímo k němu, ale jelikož mi bylo líto kvůli své náladě zkazit i tu Justinovu, sedla jsem si do parku a upřela myšlenky na to, co jsem viděla v mamčiné ložnici. Určitě nemám v povaze to, že bych to jednoduše hodila za hlavu a smířila se s tím, že se nechá ještě milionkrát podvést tím stupidním idiotem.

Už můžeš přijít, všechno je nachystaný. – Justin

S touto SMSkou jsem se konečně zvedla a zatočila za roh, kde se už hned po levé straně nacházel Justinův docela velký dům, který mi připomínal krabici. Neoblomně jsem stiskla zvonek, s čímž mírně zazvonil a zavrzal – Bieberovi by si nejspíše měli pořídit zcela nový zvonek.

,,Ahoj, těším se, až to uvidíš,“ Přivítal mě ihned nažhavený Justin, jenž měl v očích jiskřičky štěstí, které ode mě nejspíše očekával také. Ale ovšem, kdyby byl v mé situace, jiskřičky štěstí by se mu v očích neobjevovaly, spíše jiskřičky na náznak, že mu budou po malých proudech kapat slzy na košili. ,,Chystal jsem to celou věčnost.“ Zasmál se, s čímž mi zavázal oči černým, neprůhledným šátkem a za ruku mě vedl čím dál blíže k velkolepému překvapení.

Když konečně zpomalil krok a nakonec zastavil úplně, věděla jsem, že se musím nuceně usmívat a vypadat šťastně, aby byl také šťastný, jelikož je pro něj tenhle večer nejspíše něco výjimečného. Když mi konečně sundal ten černý depresivní šátek, lepící se na mé ospalé oči, spatřila jsem tu neuvěřitelnou krásu. Na stole byla připravena večere při svíčkách, všude se tu prolínala vůně lilií a na kredenci v kuchyni byla potopena ve vodě samotná lilie, která to tu tak krásně provoněla. S otevřenou pusou jsem zírala zmateně kolem sebe, s čímž jsem vedle sebe zaslechla Justinův melodický smích.

,,Kdybych to věděla, vzala bych si šaty, ne staré děravé džíny a vybledle fialové tričko.“ Zazubila jsem se nakonec a zamířila k tomu krásně připravenému stolu, který zblízka voněl ještě víc, než z dálky – ale to je samozřejmé.

,,Chováš se dneska hrozně divně, Mar. Co se stalo?“ Zašeptal mi Justin do ucha, když ke mně pomalu přistoupil zezadu a objal mé boky. Nevěděla jsem, jak reagovat a tak jsem jen položila své dlaně na ty jeho, které se nacházely na mých bocích a bedlivě se zarývala do svého mozku, plného otázek. Na odpovědi jsem si dala opravdu záležet, jelikož jsem měla od svého odchodu z domu co dělat, abych se nerozbrečela jako slaboch hned při prvním odstupu od domu.

,,Vešla jsem do ložnice a máma s tátou na sobě leželi jako kdysi dávno,“ Vydechla jsem prudce, div se mi trémou nezrychlil tep a pohrávala si s konečky mých vlasů. Justin ale nedával na mou pauzu mezi větami a vrhl se ke slovu ihned on. ,,A to je špatně?“ Uchechtl se a pohladil mě po mé porcelánové tváři. ,,Nech mě domluvit,“ Sklopila jsem oči k zemi a ujistila se, že mě poslouchá, jelikož bych to podruhé nedokázala zopakovat. ,,Otec ji několikrát podvedl a máma mu dala asi patnáct šancí, až to nakonec vzdala. Jestli je vážně tak pitomá a vrátila se k němu, už tam s ní nechci bydlet. Nepřetrpím někoho tak slizkého, jako je můj otec u nás v domě.“ 

~ Překonala jsem se s délkou téhle kapitoly, jelikož ke GS nedokážu moc kapitoly prodlužovat.

~ A strašně se chci omluvit, že už jedenáct dlouhých dní nebyla ani jedna kapitola, nikdy jsem takhle dlouhou dobu nevynechala, pokud nepočítám BMM?, jelikož v tom mám vážně ,,fantastický" blok, který mě nechce pustit do psaní a dalších nápadů.

~ Abych to upřesnila, blok jsem měla i chvíli tady, ale každý den jsem věnovala aspoň trochu úsilí k tomu, abych napsala alespoň kousek kapitoly, jelikož vím, jaké to je, když někdo nepřidává dlouho žádnou kapitolu.

~ Doufám, že se Vám líbí :)