GRAY SHADOWS

Chapter 2.

 Ráno jsem měla jako vždy tvrdé probuzení na zemi. Nevím proč, ale v poslední době se mi nezdají vůbec žádné sny a ráno se probouzím vedle postele.

 Promnula jsem si oči slepené od ospalek a zamířila ke koupelně kde na mě čekala ranní uvolňující sprcha a přípravy do školy.

 Ve škole se mi každou vteřinu chtělo spát, tohle byla vážně neobvyklá nuda. Ještě neobvyklejší než včera. Skoro každý na lavici spal, kousal tužku nebo chatoval na mobilu. Málokdo dával pozor. Musím se přiznat, že já patřila mezi ty, co kousali tužky nebo spali na lavici.

 Další hodinu byla francouzština a učitelka nám zadala práci do dvojic na nějaký pitomý rozhovor. Pak jsem se ještě dozvěděla, že nás vylosuje do dvojic a takhle budeme sedět každou hodinu francouzštiny do konce školního roku.

 ,,Barrowá a Campbell." vylosovala jako první dvojici.

 Každých pár vteřin jsem si myslela, že už konečně vylosuje mé jméno. Ale bylo to tak nedočkavě zdlouhavé až jsem byla v domnění, že snad usnu. 

 ,,Mellarková a Bieber." ukázala kartičky po třídě.

 Rázem jsem ztuhla. Proč zrovna já a on? Proč já nemám tu čest sedět s holkou?

 ,,Ahoj" usmál se na mě a hodil si pod druhou stranu lavice batoh.

 ,,Čau" odsekla jsem a začala chystat pracovní listy, na které jsme se měli oba podepsat.

 ,,Salut, comment t'appells tu?" přečetl na papíře s vážně dobrou výslovností.

 ,,Salut, je m'apelle Marisol." jelikož mi nic francouzština neříká, šlo to i dost poznat na mé výslovnosti. Nesnažila jsem se ráčkovat a zkrátka jsem to přečetla jako anglickou větu.

 ,,Merci mademoiselle, mon nom est Justin." nad jeho oslovením se mi zarazil dech. Vážně použil oslovení slečno?

 ,,De rien." řekla jsem s vykulenýma očima a čekala, na co se mě zeptá dál.

 ,,Ça va?" držel prst na papíře pod větou, kterou právě teď řekl a díval se na mě.

 ,,Pas mal." pokroutila jsem očima a položila si hlavu do dlaní.

 Školu mám jako každý den opět za sebou, jak nečekané. Možná se vám zdá, že pár hodin prosezených ve škole jsou k něčemu dobré ale mně se zdá, že jsou naprosto k ničemu.

 ,,Jsem doma!" zařvala jsem při odemykání našich lesklých vchodových dveří.

 ,,To vidím a už nemáš ani nafouklou tvář." poznamenala mě máma.

 ,,Ve škole to splasklo." odpověděla jsem a běžela po schodech nahoru do mého pokoje.

 Dnes jsem neměla ve škole mobil a podívejme se, kolik zpráv od mamky mám ve schránce. Rozklikla jsem to a stálo tam:

 ,,Tak co, jak se máš ve škole Mari?"

 ,,Až ti skončí škola, kup rohlíky, nechce se mi do obchodu."

 ,,A kup plínky, zatím jsem musela Cassidy zabalit do utěrky."

 ,,A kup taky balzám na vlasy, došel."

 ,,Jo a taky mi prosím kup řasenku, u té tvé se mi ulomil kartáček... Jdu totiž odpoledne na pohovor, tak ať nevypadám jako Samara z Kruhu:-)"

 Nad všemi esemeskami jsem se zasmála, obzvláště nad tou poslední. Následně jsem už jen sešla po schodech za mámou do kuchyně.

 ,,Mami, tolik esemesek nebylo třeba, stejně sem u sebe neměla mobil." řekla jsem se smíchem v hlase.

 Máma se na mě jen zamračila a dala si prst ke rtům na náznak, že mám být zticha, protože Cassidy právě usnula.

 ,,Pardon." zašeptala jsem a vytáhla si z lednice pomerančový džus.