GRAY SHADOWS

Chapter 1.

 ,,Dávej pozor!" seřvala mě nějaká blondýna, když mi vrazila do ramene a z mých rukou vyletěly učebnice.

 Jako veverka když sbírá svoje spadené oříšky které se jí už do rukou nevešly, sbírám já svoje učebnice. Rychle ale zároveň velmi pomalu. 

,,Ukaž." promluvil ke mně takřka známý hlas a něčí ruce sebraly zbytek mých spadených učebnic.

 Stačilo jen mírné nadzvednutí hlavy a už mi došlo, kdo mi pomohl - Justin.

 ,,Díky." řekla jsem bez jakýchkoliv emocí a odešla ke své skříňce.

 Nevypadal zrovna moc nadšeně, když jsem se nad jeho pomocí neusmála tak, jak to dělá každá jiná holka. Pro všechny holky ze třídy je totiž dokonalý, ale pro mě ne. Té velké lásky ze základky jsem se nade štěstí zbavila. A je vážně málo pravděpodobné, že mě ta zamilovanost bude doprovázet nadále.

 ,,Nemáš zač." řekl ironicky když  mi procházel za zády.

 Právě teď zazvonilo na můj pohřeb. Je tělocvik. Jak já ho k smrti nenávidím.

 Z tělocviku máme jako každý den pana O'Della, který nám dává pořádně zabrat. Místo skákání přes kozu děláme sto sklapovaček každý týden. A taky například místo fotbalu, který jsem se konečně naučila hrajeme basketball či přehazovanou. To je přesně O'Dellova specialita.

 Jako první muselo být samozřejmě seřazování podle jmen. V první řadě stály holky, a v druhé zase kluci, kteří koukali holkám na zadky.

 ,,Mellarková?" křikl mé jméno tak nahlas, až se to rozlehlo po celé tělocvičně.

 ,,Zde." špitla jsem a usmála se.

 Celá ta zatracená třičtvrtě hodina byla k ničemu. Měla jsem celou tu dobu pocit, že jsem sloup. Při basketu jsem dokonce od nějaké plavovlásky dostala míčem tvrdě do obličeje. Přála jsem si být v té situaci duch, aby to mnou jednoduše proletělo a já nic necítila. 

Avšak bylo naprosto nevyhnutelné si zbylé minuty co hráli basketball obličej chladit ledem. Ale na druhou stranu to bylo taky fajn, dívat se, jak většina lidí při nárazu míče tvrdě upadá k zemi.

 Doma jsem jen zdlouhavě opět s ledem zabaleným v utěrce a přimáčknutým k mé tváři zírala na televizi. Nebylo tam nic zajímavého, ale kromě toho se mi nic nechtělo dělat. Měla jsem dnešku až po krk.

 ,,Mari, co kdyby si uspala Cassidy a já zatím zašla do supermarketu, co říkáš?" zavolala na mě ze schodů máma s nákupní taškou v ruce.

 ,,Už jdu." zašišlala jsem a zvedala se z pohovky.

 Mimochodem, Cassidy je moje malá, roztomilá, dvou letá sestřička. Podobá se především na mámu, takže bych chtěla poznamenat, že tím pádem se i hodně podobá na mě.  

 ,,Už je to lepší broučku?" pohladila mě po vlasech máma doufajíc v to, že zítra nebudu vypadat stejně natekle, jako kynuté těsto.

 ,,Lepší." znovu jsem zašišlala a uchopila jsem rukojeť kočárku.

 Už se jen usmála a pobídla mě jít s kočárkem na balkón. Mé malé sestřičce se totiž nejlépe spí tam.

 Už ji nekonečných deset minut uspávám ale ona se na mě místo usínání směje jako sluníčko.

 ,,No kdo to nechce usnout? No kdo to nechce usnout?" škádlila jsem ji a lechtala prstem na odhaleném bříšku.

,,A" vypískla a mávala kolem sebe ručičkama. Nejspíš to mělo znamenat ,,já".

 ,,Ty zlobidlo" to byla poslední věta kterou jsem řekla, než konečně usnula.