GRAY SHADOWS

Chapter 14.

,,Psala," opravila jsem ho, odsunula mu ruku z mého stehna a škádlivě se usmála, aby věděl, že mě to nijak nevzalo. ,,Jen s mámou."

Chápavě přikývl a zavrtěl se na místě, aby si následně mohl obléct modrou mikinu Adidas, která se mu celou dobu válela umáčknuta za zády. Nevypadal na to, že chce něco říct, nebo že by chtěl něco vážného probírat, proto jsem znovu zapnula jemným stisknutím startovacího tlačítka mobil, abych se radši unudila máminýma SMSkama, které se týkají ztroskotání na pustém ostrově, nebo i něčeho horšího.

Jak mě hnaly myšlenky, tak se taky stalo. Na obrazovce se mi hned po zadání PIN kódu zobrazilo šest upozornění. Nedivila bych se, kdyby mamce došel kredit ještě dneska. Určitě by si ale další den koupila nový, jelikož mě pořád musí otravovat.

Nikdy nevíš, co se může stát, mám strach miláčku :-(

Ignoruj svou starostlivou mámu!

Fajn, jak chceš, snížím ti kapesný, o dost.

Odepiš!!!!!!

Víš, že na snížení kapesnýho jsem moc hodná.

:-(

Mami, dám si režim letadlo, už vzlétáme, nebudu mít signál, žiju, pa - Marisol

Po posledním slovu textovky - Marisol, jsem se zavrtěla na místě a pevně se chytila opěrek sedadla, jelikož nesnáším vzlétávání, vždy se mi udělá nepředstavitelně špatně. Nade štěstí jsem se z toho ještě nikdy nepozvracela, ale většinou je na mále. Můj nesmrtelný žaludek má opravdu výdrž, i když většinou ho cítím až v krku, což je poměrně nechutné.

,,Drž se pořádně, nechci aby ses na mě poblila." mrkl na mě sarkasticky Justin, přičemž se dost zašklebil a pořádně se zády natlačil na sedadlo, nejspíše má taky problém s žaludkem, ale to dost lidí, když jde o vzlétnutí v letadle.

,,Drž hubu." zaklela jsem, ale tahle situace mi nedovolila se nezasmát tak, aby se potom nesmál i Justin. Najednou jsem se prudce opřela o sedadlo - ne ze své vlastní vůle, letadlo totiž právě vzlétlo a já měla co dělat, aby můj žaludek zůstal v břiše.

,,No hurá." zajásal Justin vítězně, když jsme konečně lehce prolétali mezi mraky. Podíval se na mě, abych mu k tomu taky něco řekla, ale já jen mlčela jako hrob, nechtělo se mi nic říkat, jelikož můj žaludek byl teprve ve fázi hrudníku, takže chvilka nemluvení by mi neuškodila - vlastně vůbec, zdržela bych se raději toho, aby někdo byl od zvratků.

Chvíli jsem četla Hledání Aljašky a dívala se z okýnka na mraky, běhajíc kolem mě. Neměla jsem ani tucha, co dělá můj spolusedící, jelikož jsem byla opravdu začtená a to mě těšilo, protože právě proto cesta rychleji ubíhala a já se cítila čím dál víc uvolněnější.

,,Pojď si zahrát flašku." zašeptal najednou celkem mile můj spolusedící, který byl na mě skoro až nebezpečně namáčknutý i přes to, že mezi námi bylo docela rozsáhlé opěradlo. 

,,Jestli jsi si nevšiml, jsme v letadle, nemáš ji na čem roztočit. Žádná rovná plocha." rozmachovala jsem rukama a přitom měla pohled pořád zabodnutý nad poslední větou stodvacáté stránky. 

,,Naděláš, roztočíme to na tvý knížce." zasmál se a zavřel mi knížku, ještě než jsem stačila dočíst poslední slovo, které té větě dávalo smysl. Zazuřila jsem a v hlavě mi probíhalo milion nadávek, ale netroufla jsem si je říct nahlas.

,,Ne." odsekla jsem namyšleně a vytrhla mu knížku z ruky, přičemž se na mě znechuceně podíval a flašku si dal zpátky do batohu, který se zdál nad míru mohutný. Kdybych takový batoh měla nést já, už bych ležela na zemi.