𝐓𝐄𝐄𝐍 𝐑𝐎𝐌𝐀𝐍𝐂𝐄, 𝗆𝗂𝗅𝖾𝗌 𝖿𝖺𝗂𝗋𝖼𝗁𝗂𝗅𝖽

ᴛʜɪʀᴛʏ-ᴛᴡᴏ

｡*✧*｡*✧*｡*✧*｡✧*。

❝ 𝗞𝗶𝘀𝘀 𝗺𝗲 𝗵𝗮𝗿𝗱 𝗯𝗲𝗳𝗼𝗿𝗲 𝘆𝗼𝘂 𝗴𝗼, 𝘀𝘂𝗺𝗺𝗲𝗿𝘁𝗶𝗺𝗲 𝘀𝗮𝗱𝗻𝗲𝘀𝘀, 𝗜 𝗷𝘂𝘀𝘁 𝘄𝗮𝗻𝘁𝗲𝗱 𝘆𝗼𝘂 𝘁𝗼 𝗸𝗻𝗼𝘄 𝘁𝗵𝗮𝘁 𝗯𝗮𝗯𝘆, 𝘆𝗼𝘂'𝗿𝗲 𝘁𝗵𝗲 𝗯𝗲𝘀𝘁 ❞

｡*✧*｡*✧*｡*✧*｡✧*。

PO DVOU dnech jsem se bohužel musela vrátit domů, tudíž jsem byla přinucena opustit jak nemocnou Floru, tak zotavujícího Milese.

,,To s vaším otcem mě mrzí, Sophi." Podíval se na mě David do zpětného zrcátka s ustaraným pohledem.

,,Nestojím o lítost, ale je to od vás milé." Pousmála jsem se a povzdechla si.

,,Víte.." Začal novou konverzaci. ,,Možná to ode mě slyšíte často, ale díky vám se Miles opravdu změnil...nikdy jsem ho neviděl tak šťastného, jako s vámi." Pronesl s pohledem upřeným na vozovku.

To mě potěšilo. ,,Jsem ráda, že na něj nemám špatný vliv nebo tak něco. Nezvládla bych, kdyby se mu přihodilo cokoliv zlého." Sklopila jsem pohled ke špičkám mých bot.

,,Máte na něj ten nejlepší vliv, pokud to berete takhle. Přijde mi i milejší." Pousmál se do zrcátka, aby si prohlédl můj výraz.

Pro sebe jsem se usmála, ale už neodpovídala. Neměla jsem jak odpovědět, protože už jsme byli před mým domem.

,,Tak nashledanou, děkuji za odvoz." Mávla jsem na něj a vystoupila.

,,Přeji hezký den." Kývl na mě a jakmile jsem zavřela dveře auta, po pár vteřinách odjel.

Přišla jsem domů a hlasitě oznámila svůj příchod. Čekala jsem nějakou odezvu, ale nic se neozvalo. Oreo se rozběhla do obýváku a hned si lehla do svého pelíšku.

,,Mami?!" Křikla jsem co nejhlasitěji a doufala, že se někdo ozve. ,,Haloo!" Žádná odpovědět. Tak co to je?! Chce, abych jela domů, ale sama tu není?! Rozhodla jsem se prohledat dům.

Obývák? Nic. Kuchyň? Nic.. Ložnice? Taky nic.. Horní patro? Úplně prázdno. Koupelny? Tam se ani dívat nemusím.

Už mi zbývala jen půda a sklep, ale řekla jsem si, že tam asi nebude.. I tak jsem se však podívala, kdyby náhodou.. V podkroví nečekaně nikdo nebyl. Tudíž jsem se vydala opět dolů.

Zaslechla jsem zvláštní zvuky nebo co to bylo. Lehce mě to vyvedlo z míry, ale i přesto jsem se přiblížila ke dveřím sklepa. Otevřela jsem a naskytl se mi pohled na schody směřující dolů. Udělala jsem pár kroků dolů, přičemž pod mými chodidly se ozvalo tiché zavrzání.

Jakmile jsem sešla úplně dolů, chtěla jsem rozsvítit, ale někdo mi položil ruku na rameno. Hlasitě jsem vykřikla, otočila se a u toho jsem o něco zakopla, tudíž jsem spadla na zem.

Osoba rozsvítila a já spatřila cizího muže s tmavými vlasy. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se a natáhl ke mně ruku.

,,Kdo jste?!" Vyhrkla jsem a začala couvat.

,,Sophi, klid! To je Matthew, můj přítel!" Ozvala se mamka a pomohla mi vstát. ,,Přijel dříve." Dodala s úsměvem.

,,P-proč jste ve sklepě?" Oba jsem si je nechápavě prohlédla.