Havraspár a Nebelvír II. ✔

• učení, eseje, učení •

/3.4. 2006/

Je opět po večerce a já se plížím chodbou. Zaslechnu kroky. Sakra, sakra, sakra. Odklopím jeden z obrazů a vlezu do tajné chodby. Škvírkou se dívám kdo mě málem načapal. Havraspárský prefekt Davis. Když odejde vydám se na druhou stranu než šel. Dojdu až před hrad, kde se přes školní pozemky dostanu k jezeru. Stojím na místě kde jsme se měli sejít. Začnu se rozhlížet kde je.

Najednou se mi na bocích objeví něčí ruce. Vyskočím snad dva metry do vzduchu a otočím se na něj.

,,Já málem dostala infarkt." Vydechnu úlevně a opřu si hlavu o jeho hruď. Pořád mě objímá na bocích a takhle stojíme pár minut. Užíváme si přítomnost toho druhého (klišé).

,,Jestli reaguješ vždycky takhle když tě někdo vyděsí, tak tě budu děsit pořád." Zasměje se. Dám mu ránu do ramene ale s ním to nic neudělá. Vždyť je skoro o hlavu vyšší a já jsem jak malý tintítko.

Sedneme si do trávy jako minule. Díváme se na jezero ve kterém se zrcadlí měsíc a hvězdy ve kterých se nevyznám. Zafoukal vítr a já se lehce zatřásla.

,,Pojď sem." Řekne Oliver. Já se k němu přitulím a opřu si hlavu o jeho rameno.

/3.4. 2006/

Zubím se jako sluníčko snad na každýho. Jednou jsem se usmála při hodině lektvarů na Snapa. Nečekaně mi to oplatil ledovým výrazem. Ale to co všechny studenty pátého ročníku dohání k šílenství jsou  NKÚ. Já se z toho můžu zbláznit. Většinu volného času se učím v pokoji a nebo v knihovně s Oliverem. Profesoři tomu přidávají korunku, a to že nám zadávají více úkolů a esejí.

Zrovna mám namířeno do knihovny kde jsem domluvená s jistým Nebelvírem že se budeme společně učit. A jako naschvál potkám po cestě Maky. Ta si teda umí vybrat chvíle.

,,No nazdárek." Zašklebí se jak blázen.

,,Ahoj." Oplatím jí zašklebení.

,,Kam máš namířeno?" Zvědavě si mě změří pohledem. Eh. No jak se z toho dostat. ,,Podle pergamenů a učebnic co máš v tašce předpokládám knihovnu. Ale nečeká tam jistá osoba?" Kmitne obočím. Ajéje, něco tuší. ,,Ale noták, řekni mi to." Pozanala že svádím vnitřní souboj.

,,No jo. Pojď sem." Chytnu ji za paži a vejdu do opuštěné třídy.

,,Tak povídej." Vychrlí nedočkavě. V očích se jí bliští jistkřičky.

,,No ... hele .... jataktrochuchodimsoliverem." Vychrlím to ze sebe, tak že je mi sotva rozumnět. Jenže Maky má v hlavě asi překladač a začne po učebně skákat radostí a culit se jak pomatená.

,,Já to věděla!" Naposled skočí do vzduchu.

,,Um .... já už musím jít." Snažím se z toho vyvléct.

,,Jo jasně. Ať tvůj budoucí manžel nečeká." Směje se jak měsíček na hnoji. Nad tím co řekla protočím očima. Však já jí ten úsměv z tváře smažu.

,,Už jsi odevzdala tu esej z bylinkářství? Je do zítřka." BINGO! Úsměv jí zmrzne a vykulí oči.

,,Já už taky musím." Vysouká ze sebe a vyletí chdbou pryč jako kdyby měla v prdeli vrtuli. Také vyjdu z učebny a pokračuji v cestě do knihovny.

U dveří, kývnu na pozdrav madam Pinceové a pokračuji dál, až k nejzadnějším stolům. Sednu si hned naproti Oliverovi který pročítá kouzelné formule.

,,Budu hádat, Maky?" Pobaveně se uchechtne.

,,Jo, kdyby jsme jí to neřekla věznila by mě ještě dalších pět let." Zasměju se a otevřu učebnici starodávných run. Vytáhnu pergamen, brk a inkoust. Začnu psát tu proklatou esej.