Noci s Elibeth

XI. Přijdu domů a spálím všechny knihy

Od chvíle, kdy jsme se s Oliverem v sobotu rozloučili u výtahu na koleji, se svým kumpánům zarytě vyhýbám. Přišlo mi celkem vhod, když se Nik ulil ze společného semináře. Po všech těch pravdách se bojím, že by to viselo ve vzduchu. Musím se nejdřív sebrat. Zbytek víkendu jsem ochotně využila k dodělání práce a přípravě na hodiny v jazykovce. Rozumná volba. Je pondělí, běžím na přednášku z literatury a už se cítím uštvaná jako lovná zvěř. Hned na prahu přednáškové auly zbystřím. Kompletní pětice mých nových přátel sedí v horní třetině auly, kde o něčem horlivě diskutuje. Přirozeně mi zrak spočine na Marianě. Vlasy si upravila po vzoru Bardotky a do kontrastu s nimi se oblékla do něčeho tmavě zeleného s dlouhým rukávem. Dle odlesků to tipuji na samet. Při poslouchání ostatních si bezděčně pohrává s pramínky vlasů. Zas a znovu žasnu, jak někdo dokáže být tak okouzlující, ačkoliv se nijak zapůsobit nesnaží. Kdybych si na sebe něco takového oblékla já, neustále bych se ošívala, kontrolovala a přemýšlela, zda to není nepatřičné. Mari se svým vzhledem dokonale souzní. S lehkostí, s níž my, ostatní smrtelníci, nosíme černý rolák a džíny. Jakoby mě slyšela, vzhlédne přímo ke mně a zamává. Dan, Anie, Tom a Patrik putují po směru jejího pohledu. Zaskočí mě, jak nadšeně se na mě všichni zadívají.
„Výsosti, královno Elizabeth, prokažte nám čest a přijměte pozvání k našemu stolu!" Zahlaholí přes celou aulu Dan. Pěkně nahlas. Teď už na mě zírá všech sedmdesát přítomných párů očí. Nejprve zabodnu pohled do podlahy, pak však navzdory trapnosti okamžiku vyprsknu smíchy a s hlavou zdviženou zamířím ke své partě. Moje parta. To zní hezky.
„Blbečku," bouchnu Dana do ramene. Jen se spokojeně kření. „Za trest jdeš na kraj a necháš mě vyhřívat v Marianině záři." Uvelebím se na židli mezi nimi.
„Ale, ale, ale. Nevinné koťátko vystrkuje drápky. To mám za svou dobrotu, že tě nenechám hnít v první linii bez zábavy a tepla rodinného krbu. Novodobá modrá krev postrádá jakoukoliv pokoru," hudruje Dan s předstíraným pohoršením.
„Skoro se mi nechce věřit, že jsi střízlivej," rýpne si Tom.
„Já? Vždyť jsem prakticky abstinent. Kromě úterý, středy a pátku. Občas soboty." Brání se Daniel.
„Jsi úplný anděl," uzavře to Mari. „Jak se máš, Elibeth?"
„Dobře. Vlastně jsem se vám chtěla omluvit, že jsem se v pátek tak beze slova vytratila. Trochu jsem to přehnala a musela jsem na vzduch." Vypravím ze sebe.
„To je v pohodě. Šli jsme za tebou, když jsme tě viděli odcházet, abychom zjistili, jestli jsi v pořádku. Ale viděli jsme tě s Jamesem Deanem, tak jsme zhodnotili, že jsi v dobrých rukách. Byla jsi, ne?" Zdá se mi, jakoby Marianina zvědavost zaplnila celou místnost. A je pěkně nakažlivá, protože na mé vyjádření čeká celá pětice.
„Jo, vše v pořádku," přitakám.
„Ale no, vybal detaily a nenapínej nás!" Anie vypadá, že nedočkavostí praskne.
„Mezi námi se nemusíš stydět," přizvukuje jí Tom. V očích se mu téměř zhmotňuje hlad po peprných historkách. Chlapi jsou někdy vážně horší než ženské, když dojde na drby.
„Nemám nic k vyprávění," zapírám.
„Netrapte ji, šmarja," zastane se mě Patrik.
„Prrr, to teda budeme, pěkně ji ugrilujeme, protože zcela zřejmě lže. Nám! Svým nejlepším přátelům!" Dušuje se Daniel. Minul se povoláním, je rozený herec.
„Fajn, byla pusa, pak jsem zdrhla. O několik hodin později se mi Oliver objevil přede dveřmi, protože neměl klíče od pokoje a kluci se mu ztratili. Přespal u mě ve vší počestnosti a od sobotního rána jsem ho neviděla. Spokojení?" Se zaúpěním si schovám hlavu do dlaní.
„Fíha, to by mě zajímalo, jak podle tebe vypadá, když se něco stane," opře se Tom o opěradlo s rukama za hlavou. Když se rozhlídnu, zjištuju, že se na mě holky potutelně usmívají a od Dana zaslechnu něco o tom, že jemu bylo všechno jasné už v Blocku podle zjevné nevraživosti, jíž jeho směrem Oliver s každým pohledem vysílal. Před dalšími všetečnými dotazy a analýzami mě zachrání příchod přednášejícího. Nikdy jsem nemilovala literární teorii víc.
***
Příval pojmů a jevů, s nimiž se dle všeho můžeme v literatuře setkat, dokonale umlčel jakýkoliv hovor mezi studenty v průběhu přednášky. Docentovi se nás podařilo vyděsit, vyčerpat, donutit pochybovat o sobě samých. Zajímalo by mě, zda to učitelé obecně dělají schválně, nebo to jinak neumí.
„Přijdu domů a spálím všechny knihy, co najdu," vrčí Patrik, když opouštíme aulu.
„Ty aspoň jdeš domů, nás s Elibeth čekají další dvě hodiny tohohle pekla v praxi. Sotva vidím písmenka, natož abych je dokázala jakkoliv analyzovat," úpí Anie. Výmluvně si zívnu.
„Nechcete se na to dneska vykašlat a jít na pivo?" Navrhne Tom.
„Lákavá nabídka, ale musím aspoň za sebe odmítnout. Absence si šetřím na horší časy," omluvím se.
„Jsem kámoška, nemůžu ji v tom nechat samotnou," prohlásí Anie a věnuje mi zářivý úsměv. Takový, jaký zahřeje až hluboko uvnitř.
„Tak si to... užijte. Asi. Čus," rozloučí se Dan následován ostatními.
„Máme nějakých deset minut, abychom se vrátily k tématu," vypálí rozhodně Anie, jakmile osiříme.
„Jakému tématu?" Otážu se nejistě, přestože tuším, kam míří.
„Ta tvoje lovestory s Jamesem Deanem. Co je za problém?" Zahledí se na mě.
„Žádná lovestory není. Ani problém. Jednoduše nerandím, vztahy jsou pro mě při práci a škole zbytečnou komplikací," pokrčím rameny a snažím se tvářit co nejlhostejněji, aby Anie ani nenapadlo hledat pravdu jinde.
„To jsou kecy, zlato. Že mezi vámi něco lítá, je vidět na deset metrů ve tmě, to nemůžeš ignorovat ani kvůli škole, ani kvůli práci. Neblázni," protočí panenkami,
„Netvrdím, že není pěknej chlap, mám oči. Rozumíme si, ale fakt bych radši zachovala přátelskou rovinu. Nestojím o žádný vztah."
„Ty máš za sebou dost blbej rozchod, viď?" Zamyslí se Anie nahlas.
„Jo, tak nějak." Připustím aspoň část pravdy.
„Ach jo. No, přesvědčovat tě nebudu, ale nech si to projít hlavou. Žádný mizera z minulosti nestojí za to, abys promarnila druhou šanci," praví a na okamžik mě obejme jednou rukou kolem ramen.
„Slibuju, že se nad tím zamyslím," ujistím ji, zatímco se blížíme k učebně. Nemám se však nad čím zamýšlet. I kdyby měla Anie pravdu a Oliver o mě stál, nezaslouží si být s někým jako já. Rozhodně ne při aktuální situaci. Z celého srdce doufám, že jednou bude vše dobré a budu schopná mít muže, rodinu, normální život. Ale na to si musím ještě chvíli počkat.
„To budeš hodná. Vážně. Už kvůli sobě," povzbudí mě. Na okamžik díky ní zapomenu na realitu. Anie není Mari, nevšimnete si jí v místnosti na první pohled, nepřitahuje pozornost jako magnet, nepotrpí si na výstřednost. Připomíná mi spíš dobře ukrytou vzácnou květinu, již nehledáte. Když ji ale náhodou najdete, nedokážete se vynadívat. Z Anie srší srdečnost a charisma. Neochvějná vyrovnanost. Přirozená moudrost. Mírná autorita. Přestože vyvolává pocit, jako byste se znali celý život, zůstává zahalená závojem tajemství.
„Jsem fakt ráda, že jste se mě ujali," konstatuju.
***
Sotva se vrátím, padnu do postele jako zralá švestka. Takřka se sebezapřením se donutím zajít do sprchy. Když zhasnu světlo a zavřu oči, vyčtu si, že jsem dnes na práci ani nesáhla. V úterý naopak pracuji až do pozdní noci. Středu překlenu ve zvláštním režimu na autopilota. Ve čtvrtek ráno mě probudí notifikace upozorňující na nový e-mail. Večer jsem si patrně zapomněla zapnout letecký režim. Vyčerpaně nahmatám telefon. Rázem jsem vzhůru víc, než bych si přála. Ve zprávě mě urguje šéf z agentury, že ode mě neobdržel v termínu zpracovaný překlad. K čertu. Na tuto zakázku jsem úplně zapomněla. Kruci, kruci, kruci! Musím k tomu hned sednout. Ne, nejdřív musím odpovědět. Ale co mu řeknu? Sakra! Jak jsem na to mohla zapomenout. Zase tolik jsem toho tento týden neměla. Jsem nemožná. Absolutně neschopná.
‚‚Krávo blbá,'' pronesu nepříčetně do ticha pokoje. Než tomu stihnu zabránit, ucítím palčivou bolest. Pevně zavřu oči, z nichž mi začnou unikat slzy. Ignoruju vzlyky. Vnímám jen tu bolest. Vím dobře, co znamená. Vím, dobře, co se děje. Nad důsledky nepřemýšlím. S tím vědomím mi však tělem projede další vlna vzteku, beznaděje a adrenalinu. Točí se mi hlava, ztrácím kontrolu. Přestávám vnímat. Probere mě až pevný stisk rukou, které se mi ovinou kolem předloktí a znemožní mi další pohyb.
„Stačí, stačí. Už je to dobrý. Všechno je v dobrý. Klid." Ruce mě pevně přitisknou na hruď, jež se zběsile pohybuje nahoru a dolů, jakoby to tělo právě uběhlo maraton. Stisk nepolevuje. I kdybych měla sílu vzdorovat, nedal by mi šanci. Nepřestává mi opakovat uklidňující slova. Pomalu mi dochází, kdo se ocitl v mém pokoji a co právě vidí. Viděl. Ví všechno. S tou myšlenkou se odtáhnu. Podívám se mu zděšeně do očí.
„Já... jsem... tohle..." Neobratně hledám vysvětlení. Nakonec ze sebe nedostanu nic než další vzlyky.
„Teď nic neříkej, povíš mi to později. Musíme se ti postarat o tohle," pokyne hlavou k mé tváři. Přesně k místu, kde mě to pod spánkem při linii vlasů nepříjemně pálí. Bezděky se místa dotknu a vzápětí cítím na prstech něco lepkavého. Nemusím se ptát, co tam mám. Stopy krve, jež mi ulpí na prstech, říká vše. Mně i jemu. Chci zmizet.
„Co tady děláš?" Vyhrknu zoufale. Neměl by tady být. Neměl mě najít. Neměl mě přistihnout.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli jsem tady nenechal občanku. Už ji pár dní hledám a tohle je snad poslední místo, kde jsem to nezkoušel." Vysvětluje, zatímco namáčí ručník v umyvadle v chodbičce. Zastaví vodu. „Když jsem přišel, slyšel jsem tě brečet, na klepání jsi neodpovídala, tak jsem vešel."
„Nemohl jsi jen tak vejít. Zamykám se," odporuji šeptem.
„Tentokrát patrně ne. Naštěstí," povzdechne si. Vrací se ke mně. „Lehni si, ošetřím ti to. Dezinfekci asi nemáš, viď?" Jen zavrtím hlavou, ale rozkaz uposlechnu bez řečí.
„Au," syknu, jakmile se ručník dotkne rány. Zavřu oči. Nedokážu se na něj dívat. Tímhle se vše definitivně zničilo. Přišla jsem o jediného člověka, který se těch ostatních věcí nebál.
„Už nebreč," pronese šeptem a palcem mi setře slzu.
„To se nemělo stát," zachrčím.
„Souhlasím." Jeho hlas zní tak ztrápeně, že se na něj musím podívat.
„Olivere, promiň."
„Cože? Za co se omlouváš?" Zarazí se.
„Za tohle. Za sebe. Že jsem tě do toho zatáhla. Nemělo se to stát," zopakuju pomalu.
„Nemělo se stát, že si ubližuješ. Ale toho, že jsem tady, rozhodně nelituju. Naopak," usměje se na mě slabě. „Už to tak nekrvácí."
„Děkuji. Už to zvládnu. Můžeš klidně jít." Dívám se všude kolem, abych nemusela čelit jeho pohledu. Zvednu se do sedu.
„Možná je to trochu neomalenost, ale teď tě samotnou rozhodně nenechám." Odmítne. „A zase si lehni, potřebuješ se z toho vyspat."
„Musím rychle dodělat nějakou práci, pak musím do školy," protestuju.
„Jakou práci?"
„Zapomněla jsem na překlad jedné obchodní smlouvy. Termín měla včera a už mi psal šéf, že mu ode mě nedorazila." Přiznám.
„Kvůli tomu jsi... Kvůli tomu se ti udělalo špatně?" Zeptá se opatrně. Bez známky odsuzování, bez výsměchu. Jen se upřímně zajímá. Přikývnu. „Dobře, koukej, překlad udělám já. Jestli mi nevěříš, klidně ti podepíšu dohodu o mlčenlivosti."
„Nemůžeš za mě překládat. Je to moje práce a vyžaduje to pokročilou obchodní angličtinu," naléhám.
„Mám z ní certifikát na C2. Dělal jsem si ho v Dánsku," uzemní mě. A ohromí.
„Stejně musím do školy." Pokračuju ve své chabé vzpouře.
„Určitě máš ještě nějakou nevybranou absenci." Povytáhne obočí. Došly mi argumenty. „Fajn, takže mi nachystej počítač, já si jen zaběhnu pro pár věcí a hned jsem zpátky."
„Ale co tvoje vyučování?" Zkusím to naposledy.
„Oni to beze mě určitě zvládnou," pokrčí nedbale rameny, zatímco vychází ze dveří.