Noci s Elibeth

VI. Nezpochybňuj kvalitu mých koulí

Oliver na mě třeští oči. Chci ho uklidnit, ale jen se víc rozbrečím. Mé přikývnutí nemohl v záplavě cukajících se končetin ani postřehnout.
‚‚Zavezu tě do nemocnice,'' zavelí a už obchází auto k místu řidiče.
‚‚Ne, prosím, ne,'' vypravím ze sebe.
‚‚Elibeth, podívej se na sebe, v jakém jsi stavu, nemůžu se na tebe jen tak koukat.'' Snaží se udržet klid, zaťatá čelist však vypovídá o opaku. Na okamžik zadržím dech. Obejmu si nohy, abych zmírnila třes.
‚‚Bude to dobrý, musí,'' špitnu.
‚‚Už se ti to někdy stalo?'' Ptá se trpělivě.
‚‚Ne,'' hlesnu. Vzlyky zase nabírají na síle.
‚‚Nebreč, pojď sem,'' natáhne se ke mně paží. Jediným pohybem si mě přitáhne blíž. Nechám svou hlavu spadnout na jeho rameno. Nechám jeho ruku, aby mě hladila po vlasech. Nechám tlukot jeho srdce zaplnit mé uši. Soustředím se na směsici vjemů, na tu neobvyklou situaci, na neznámé prostředí. Sedíme mlčky. Možná minuty, možná déle. Najednou si uvědomím, že všechno ustalo. Cítím se slabě, ale adrenalin zahnal veškerou únavu. Zvednu hlavu.
‚‚Lepší?'' Protne ticho, jakmile zaznamená můj pohyb.
‚‚Jo, díky,'' přikývnu.
‚‚Chceš o tom mluvit?''
‚‚Nechci,'' uzavřu tiše. Doufám, že nebude naléhat.
‚‚Dobře. Mám tě doprovodit do pokoje?'' Navrhne.
‚‚Ještě ne. Potřebuju se projít,'' pousměju se. Pomalu se narovnám a opřu o své sedadlo.
‚‚Možná už je ti líp, ale nic to nemění na faktu, že jsi v pyžamu, Elibeth. A dneska v noci je vážně zima.'' Podotkne. Má pravdu.
‚‚Kolik je vůbec hodin?'' Napadne mě.
‚‚Těsně před druhou. Měla bys jít spát. Jinak ráno nevstaneš.'' Odvětí.
‚‚Ty nevstaneš. Já zítra školu nemám. Úterky chodím jen v sudé týdny,'' pokrčím rameny.
‚‚A já jdu až večer na přednášku,'' odtuší. ‚‚Mám nápad. Chodit v tuhle hodinu ani v pyžamu nikde nemůžeš, spát nechceš, mně se taky nechce. Takže nezajedeme si na malý noční výlet?''
‚‚Cože? Kam?'' Podivím se.
‚‚Vezmu tě na jedno děsně tajné místo,'' usměje se.
‚‚Hodíš mě tam do škarpy a necháš sežrat divou zvěří?'' Prohlásím cynicky.
‚‚Sice mě poněkud uráží tvůj špatný úsudek, ale jsem rád, že se ti vrátil humor. Bude se ti to líbit. Připoutej se a pořádně se zabal, než se rozjede topení,'' přikáže mi, zatímco nastartuje. Během okamžiku vjíždíme na dálnici za minimálního provozu. Sleduji noc okolo, přemýšlím nad příběhy řidičů, které míjíme. Proč asi cestují v tuto hodinu oni?
‚‚Projíždíš se takhle v noci často?'' Napadne mě.
‚‚Často ne, ale když vše ostatní selže, pak auto nikdy,'' opáčí tiše.
‚‚Co je to všechno ostatní?'' Vyzvídám.
‚‚To je tajné,'' pousměje se tajemně.
‚‚Povídej,'' naléhám.
‚‚Zas tak dobře se neznáme,'' kličkuje záludně.
‚‚Já ti musím důvěřovat, že se bez úhony vrátím na kolej, takže ty bys mi mohl věřit aspoň tak, abys mi svěřil něco o svých zbraních proti nespavosti,'' utrousím a zvědavost mnou šije.
‚‚Někdy jindy.''
‚‚Fajn. Tak mi aspoň prozraď, proč dneska nemůžeš usnout,'' stočím téma.
‚‚Je toho hodně. Tohle město mi připomíná hodně věcí z minulosti. A včerejšek mi taky vehnal do hlavy pár brouků,'' odpoví mi možná až moc upřímně. Ráda bych se zeptala, co tím myslí, ale nemám odvahu. Mlčím. ‚‚Jsme tady.'' Rozhlédnu se. Vidím jen tmu. Černočerný les a tmu.
‚‚Ehm, aha. Teď se fakt bojím.'' Prohlásím jen napůl v žertu. Známe se sotva den a už mě vozí uprostřed noci do lesa. Bobříka zodpovědnosti bych rozhodně nezískala.
‚‚Neboj. Jenom něco udělám venku a hned jsem zpátky.'' Ani nečeká, co na to řeknu. Hbitě vyskočí ven, svítí si pod nohy mobilem. Něco vytahuje z kufru, pak chvíli něčím rachotí na střeše. Nakonec naskočí zpět, vytáhne notebook, stiskne několik kláves a přímo před námi se rozzáří vápencová stěna. Jsme v lomu, z něhož právě udělal naše privátní letní kino. Notebook odloží na zadní sedadlo. S jiskrama v očích se ke mně otočí. ‚‚Tadá!''
‚‚To je úžasný!'' Vydechnu ohromeně.
‚‚Tohle jeden z mých léků. Filmy, které mám rád. Pouštím si je pořád dokola, obdivuju zpracování a když u nich usnu, nevadí mi to, protože už jsem je viděl.'' Objasní mi hrdě.
‚‚A na co dneska koukáme?'' Jsem nadšená jako malé dítě. Atmosféra mě zcela pohlcuje. Zapomínám, co předcházelo, jak příšerný večer to byl.
‚‚Počátek, ještě jsi to neviděla?'' Podiví se.
‚‚Ne. Ale to je ten film s tou káčou, ne? Jak se nepřestává točit. Jednu chvíli toho byl plný 9gag,'' hádám.
‚‚Je to mnohem víc než ‚ten film s káčou', určitě se ti bude líbit. Nemůžu uvěřit, že jsi ještě počátková panna,'' zasměje se.
‚‚Hej! A teď už mlč, chci se koukat,'' lehce ho plesknu po noze. Auto zaplní úvodní tóny. Očí přilepím na stěnu před sebou. Nechávám se pohltit dějem. Místy se přistihnu, že zapomínám dýchat. Neustále na sobě cítím Oliverův pohled, jak intenzivně kontroluje, zda sdílím jeho nadšení z tohoto kinematografického díla. ‚‚Líbí se mi to,'' špitnu tak tiše, aby mě slyšel, ale zároveň abych nenarušila dialog na plátně. Periferně vidím, jak se mu po tváři rozlije spokojený úsměv. Už mě trochu začíná bolet za krkem. Bez přemýšlení se opřu o Olivera a přetáhnu deku přes nás oba. Položí si hlavu na mou.
‚‚Mně taky,'' řekne stejně tiše.
***
Slyším zpěv ptáků. Cítím nepřirozenou zimu. A tohle rozhodně není moje postel. Otevřu oči. Div mě neoslepí náhlý příval světla. Ležím na sklopeném sedadle v autě přikrytá dekou a bundou. Vedle mě klidně oddechuje v mikině... OLIVER! Prvotní šok okamžitě vystřídají několik hodin vzdálené vzpomínky. Nejspíš jsem usnula ještě před koncem filmu. Pamatuju si, jak se Oliver potměšile smál, že jsem prošvihla tu svou káču. Ptal se, jestli chci odvézt zpátky. Myslím, že jsem jen zavrčela něco ve smyslu, jestli bychom nemohli zůstat tady. Vybavuje se mi, jak se se mnou sklopila sedačka, ale pak už to mé tělo nejspíš definitivně vzdalo a propadlo se do hlubokého spánku. Co mám dělat? Kolik je asi hodin? Možná bych se mohla jít kousek projít, ale nechci ho probudit. Ale potřebuju se aspoň posadit. Bolest v zádech mi připomíná, že už rozhodně nemůžu spát úplně kdekoliv. Pomalu se zvednu. Najednou ze mě sklouzne bunda a dopadne Oliverovi na nohu. Upře na mě pohled. Nejprve překvapený, na setinu sekundy nevěřícný. Nakonec se doširoka usměje. ‚‚Dobré ráno,'' pozdraví ochraptěle.
‚‚Dobré ráno,'' oplatím mu se zastřenou artikulací.
‚‚Je ti něco?'' Vystřelí do sedu ostražitě.
‚‚Ne,'' rozesměju se a odvrátím se jiným směrem. ‚‚Jenom nemám vyčištěné zuby. Nemáš tady nějakou vodu, ať to aspoň zapiju?'' Dám se před pusu ruku. Mám v ní jak v polepšovně. Na tyhle situace vás žádná z filmových krásek, které po probuzení vypadají jako já po dvou hodinách před zrcadlem, nepřipraví. Jim evidentně i ranní dech voní po lučním kvítí.
‚‚Tohle mi nedělej, lekl jsem se, že je ti zase špatně. Moment,'' oddechne si. Zvedne sedadlo do původní polohy a jde lovit do kufru. Za okamžik se vrátí s džusem. ‚‚Na. Poctivě vychlazený podzimním ranním mrazíkem,'' poukáže na orosenou láhev.
‚‚Děkuji.'' Několikrát si loknu, než mu podám džus zpátky.
‚‚Vzal bych tě někam na...'' Odmlčí se, podívá se na telefon. ‚‚Vzal bych tě na oběd, ale nevím, jestli se na to cítíš,'' dodá s úšklebkem k mému outfitu.
‚‚Já bych to zvládla, ale ty na to zřejmě nemáš koule,'' vrátím mu.
‚‚Nezpochybňuj kvalitu mých koulí. Kam to teda bude? Do Blocku?'' Ví moc dobře, že nikam nepůjdu a že mě oblíbeným podnikem dostane do kouta.
‚‚Fajn, jedeme na kolej.'' Uvelebím se na sedadle, poskládám deku, spolu s bundou ji uložím za sebe na zadní sedadlo a připoutám se. Za pár minut mlčky dorazíme na parkoviště. Všude se to hemží studenty. Tohle bude pořádná procházka uličkou hanby. ‚‚Děkuji.'' Vyslovím, když motor ztichne.
‚‚Nemáš vůbec za co. Kdykoliv. Na Facebook jsem ti poslal svoje číslo. Kdybys potřebovala, klidně brnkni.'' Nabídne mi. Zaskočí mě. Nevím, co odpovědět.
‚‚Děkuji,'' zopakuju nakonec. ‚‚Vůbec se mi tam nechce,'' přiznám s náhlým smíchem.
‚‚Neřeš to. Tvař se, že ses takhle oblíkla úmyslně. Jdeme,'' povzbudí mě pobaveně. Plyšové růžové pantofle a tepláky s králíčky už si na sebe nikdy neobleču. Ještě dnes si musím zajít pro nějaké seriózněji vypadající pyžamo, protože člověk evidentně opravdu nikdy neví. Vylezu z auta, neotáčím se, dokud Oliver nevykročí směrem ke koleji jako první a poslušně se k němu přidám. Sotva překročíme práh, dočkám se prvního ocenění.
‚‚Ty vole, to nemůže myslet vážně. Viděla se vůbec v zrcadle?'' Spustí na kamarádku známá tmavovlasá hlava nesmyslně nahlas. Výsměšně mě sjede pohledem a vzápětí se zarazí na něčem za mnou. Na někom. Zaznamenala Olivera. ‚‚Ahojky, neslevil jsi ze svých nároků trochu moc? S tímhle by tě neměli radši vidět ani ve stejné místnosti, zlato,'' zacvrliká k němu.
‚‚Hleď si svýho, Terezo. A bacha, venku je kluk se zapalovačem, tak ať ti nechytnou vlasy,'' zpraží ji Oliver bez zaváhání. Tereza s tou druhou kolem nás projdou, ještě něco utrousí, ale už tomu nevěnuju pozornost. Nastoupíme do výtahu.
‚‚Teď si bude myslet, že ji nemáš rád,'' podotknu.
‚‚To bych taky ocenil,'' uchechtne se. Výtah zastaví v jeho patře. Sáhne do kapsy a podá mi klíče. ‚‚Tak dobrou noc.''
‚‚Dobrou noc?'' Povytáhnu obočí.
‚‚Moje auto je sice třída, ale netvrď mi, že neoceníš ještě nějakou hodinku spánku v pohodlí své postele,'' vysvětlí, když vychází.
‚‚To je fakt. Tudíž - dobrou noc,'' přitakám. Dveře výtahu se zavřou.