Noci s Elibeth

XX. Dnes vraždí Patrikovy koktejly

„Elibeth, pravá ruka na zelenou," zahlásí Patrik a při pohledu na náš dívčí uzel už se potutelně usmívá. Ví moc dobře, jak můj pokus dopravit končetinu na správný puntík na podložce dopadne. Sotva se rukou odlepím od země, musím zapojit do práce celý stabilizační systém. Jeho funkčnost však zásadně oslabuje alkohol. Ač to čekám, překvapí mě, když s duněním žuchnu na zem. Celá místnost propukne ve smích, jenž se ještě znásobí, jakmile mě následují i Mari s Anie. Můžu s klidem říct, že hodiny jógy mě udržely až do této chvíle. Kluci skončili hned po několika zahřívacích kolech, která nevyžadovala žádnou vyšší flexibilitu, a od té chvíle vypukla dámská bitva. Jíž jsem právě ukončila s do jisté míry nerozhodným výsledkem.

„Au," postěžuju si a mnu si bok. Ten stál při nárazu v první linii. Přimhouřím víčka a pohoršeně přejedu po klucích. Můžou se potrhat smíchy.

„Nevím...která ru...ruka je moje," zalyká se Anie, když se snaží vyprostit z našeho klubíčka. Mně stačí naštěstí osvobodit už jen levou nohu zpod Mari a začnu jim pomáhat.

„Gentlemanům by neublížilo, kdyby se aspoň pokusili dostat krásky z nesnází," loupnu očima po našem obecenstvu.

„No dobře, tu představu, že jste v bikinách v bahně si nechám na později," povzdechne si se špatně předstíraným smutkem Nik.

„Shoříš v pekle, Nikolasi," utrousím, zatímco se nechávám Tedem vytáhnout na nohy. „Děkuji."

„Bude mi potěšením, taky se snažím, seč mi síly stačí." Nik mrkne směrem k Mari a já jen protočím panenky. Je nemožnej.

„Takže holky vyhrály!" Zatleská Mari vítězoslavně.

„Ty s Anie jste vyhráli. Eli, je mi líto." Pokrčí Patrik omluvně rameny.

„To je dobrý, s rozsudkem souhlasím. A teď jdu na chvíli na balkon, potřebuju čerstvý vzduch." Zamířím k balkonovým dveřím tak rychle, jak mi tělo dovoluje. Drinky byly výborné. Víno taky. Ale tento stav nemám ráda. Pocit, že tělo plnohodnotně neovládám a že se musím držet v bezpečné blízkosti zdi, kdyby mě rovnováha zradila. Čerstvý vzduch mi snad pomůže. Co si budeme povídat, vydýchaný přetopený byt situaci nepomáhá.

„No, mami, předpokládám, že bys mě moc nepochválila, viď?" Zašeptám s pohledem upřeným ke hvězdami poseté obloze. To je jeden z důvodů, proč mám tohle místo tak ráda. Mohu si užívat všechny výhody velkého města, ale stále mohu pozorovat hvězdy na nebi i uprostřed zástavby. „Jestlipak takhle zářily i tenkrát večer. Na co jsi asi myslela. Poslední chvíli. Prolétly ti hlavou vzpomínky? Bála ses o to, co bude se mnou? Nebo to byl jen šok, bolest a konec?" Dál šeptám do ticha, aniž bych očekávala odpověď. Bývaly časy, kdy jsem měla pocit, že je máma pořád v nějaké formě se mnou. Ale ten po čase zmizel. Vždy jsem věřila v něco mezi nebem a zemí. Lidské bytosti mi připadají příliš komplexní na to, aby to mohlo jen tak skončit. Ve vteřině. Ale kdybych měla říct, jestli mě máma těch několik měsíců opravdu doprovázela, nebo zda šlo jen o proces zpracovávání ztráty, nedokážu to. Chladný poryv větru způsobí, že mi naskočí husí kůže. Vítám jej. Připadá mi, jakoby instantně mou mysl činil čistší. Alkoholu prostší. Dokonce i do noh se mi vrací jistota. Rozhodnu se usadit na rohožku pod oknem. Vedle mě sice stojí hned dvě kovové židle, ale obávám se, že by se mi jejich chlad zavrtal až do morku kostí. Rohožka mě přece jen od studené dlažby izoluje obstojněji.

„Eli, v pohodě?" Na balkon vejde Ted a bez vyzvání mi přehodí přes ramena kabát, který mi donesl.

„Jasně, jen jsem to asi neměla míchat. Říkala jsem si, že by mě ta zima mohla probrat." Pokynu ke kabátu.

„Leda by ti pomohla k zápalu plic." Zabrblá.

„To se nevylučuje," zasměju se.

„Letos je nejvić sněhu, co jsem tady kdy zažil. Budou to hezké Vánoce. Co vlastně plánuješ? Zase budeš u tety?" Povytáhne zvědavě obočí.

„Tradice se musí dodržovat. Dvojčata tomu vnesou trochu kouzla a přece macešce nezkazím Vánoce svým přijezdem," ušklíbnu se.

„S Laurou se to nelepší?" Povytáhne Ted obočí.

„Jak by mohlo? Pokračujeme v tiché dohodě, že budeme ignorovat existenci jedna druhé. S mým otcem se pravděpodobně chystají do nějakého snobského lyžařského resortu předvádět se před vlivnými přáteli, mezi nimiž jsou sice nejchudší, ale Laura si bude mít co dát na Instagram. Je to tak nějak trapný." Ušklíbnu se.

„Ale co táta? Možná ho to mrzí a chybíš mu..."

„Teddy, jsi v podstatě nenapravitelný romantik. Nebo naivní optimista. Ale tohle není pohádka. My s tátou vztah nemáme. Ty tři roky byly očistec pro oba, vždyť to víš." Povzdechnu si.

„A ty to zase moc rychle vzdáváš. Víš, jak se občas vztahy srovnají, když od sebe mají lidé odstup a nemusí sdílet domácnost bez možnosti jiné volby? Třeba kdybyste si zkusili promluvit, překvapil by tě." Pokrčí Ted rameny.

„Možná. Ale určitě se shodneme, že dnes večer si s ním určitě povídat nebudu." Uchechtnu se a Ted se mnou. Nato si mě k sobě přitáhne do náruče.

„Dneska rozhodně nemluv s nikým jiným než s námi. Kdy jsi začala tak pít?" Směje se.

„Hej! Myslím, že v poslední době už jsem zase šlápla na brzdu. Mám svá játra a mozkové buňky docela ráda. Dnes je vraždí Patrikovy koktejly." Šťouchnu ho loktem do žeber.

„Takže vše v pohodě a nezapíjíš žal?" Zabodne do mě Ted oči částečně v žertu, částečně vážně.

„Ne, jsem v pohodě. Vážně. Mám ti slíbit, že už nebudu pít? Ráda se s tebou vsadím o libovolně dlouhou dobu. Vždyť víš, že alkoholu vlastně nefandím." Usměju se odhodlaně.

„Nepotřebuju se vsázet. Ale letos jsem tě viděl opilou víckrát než za tři roky dohromady. Dělalo mi to trochu starost. V každém případě jsem tady pro tebe, kdykoliv budeš potřebovat." Vrátí mi úsměv.

„Já vím. A děkuji. Jsi nejlepší kamarád, jakého si může člověk přát," prohlásím, než si o něj opřu hlavu a dál koukám na hvězdy.

„Jo. Celý já." Zašeptá bezvýrazně. Pak už jen vzhlížíme k obloze každý se svými myšlenkami.