Noci s Elibeth

XXII. Protože za světla některé věci vidět nelze

Ucítím dotek na tváři. Jemný jako vánek, ale hřejivý. Nechám jej ještě dvakrát přejet po pokožce, než otevřu oči a podívám se, odkud přichází. Oliver stáhne ruku.

„Dobrý podvečer, Růženko. Ty bys normálně zaspala zlatý hřeb naší cesty." Šeptá, jakoby se bál, že mě vystraší. Napůl ještě zasněně se pousměju a nesouhlasně zavrčím.

„Nespím," zalžu.

„Rozhodně nespíš," uchechtne se stále tlumeným hlasem. „Chtěl bych ti něco ukázat a jsem si jistý, že se ti to bude moc líbit. Ale musíš se opravdu probudit, obléct se a vyjít se mnou na chvíli ven." Hlavou pohodí směrem ke světu za okny, na který už dopadla brzká zimní tma.

„Proč mě neustále bereš na neznámá místa za tmy?" Poznamenám s nakrčeným čelem.

„Protože za světla některé věci vidět nelze. Prosím, půjdeme?" Naléhá a hluboce mi hledí do očí, čímž mě zcela zbaví všech zbraní.

„Je to daleko? Nejsem vybavená na dlouhé pochody sněhem," ujistím se, zatímco si omotávám kolem krku šálu o velikosti deky a na hlavu natahuju svůj oblíbený kulich.

„Počítej s procházkou, ale půjdeme po udržované cestě. Žádné horské hřebeny," mrkne na mě. „Proto jsem ostatně bral s sebou ten čaj. Ale když už jsi ho vypila a je ten Silvestr, říkal jsem si, že pozdní kafe určitě ničemu neublíží. Takže zatímco jsi rozhodně nespala, jsem nám nechal termosku naplnit dvěma jumbo cappucciny." Ukáže na nádobu, z níž jsem před neurčitě dlouhou dobou popíjela čaj. Musela jsem spát vážně tvrdě, když jsem si nevšimla mezizastávky.

„Jsi neuvěřitelný," kroutím užasle hlavou. Konečně se mi podaří trefit rukáv a zapnout si péřovou bundu, kam až šála dovolí.

„Ano. Jsem. Mohla by ses toho klenotu tedy ujmout?" Podá mi termosku.

„Bude mi potěšením chopit se tvého klenotu," zabodnu do něj vyzývavý pohled a neuhnu, dokud si rezignovaně nepovzdechne.

„Jsi příšerná a skončíš v pekle."

„Součást mého kouzla," pokrčím nevinně rameny. Volnou rukou otevřu dveře auta. Sotva mě ovane ledový závan, nejradši bych dveře zase zabouchla a celou výpravu odvolala. „Zimaaaaaaa." Okamžitě se mi rozdrkotají zuby.

„Čeká nás cesta támhle do kopce, zahřeješ se." Ukáže mi na osvětlenou cestu kousek od nás. To vážně?

„Nevím, co sis na mě vymyslel, ale už se mi to nelíbí." Zakňučím.

„Dosud jsem si nevšiml, jak umíš být otravná. Radši pojď, než si to rozmyslím a odjedu odtud bez tebe." Pohrozí mi.

„Jak, prosím?" Vytřeštím oči.

„Jdeme," zavelí rozhodně s úsměvem na rtech. Víc to nekomentuju. Poslušně pochoduju po jeho boku a svou pozornost dělím pouze mezi upíjení příjemně teplé kávy a kontrolu terénu pod nohama. Na většině trasy sníh z chodníku sice odrhnuli, avšak tu a tam si všimnu zledovatělé plochy. Když se blížíme k vrcholu kopce, musím zpochybnit svou kondici. Navzdory pravidelnému cvičení mi tento nijak dramatický výšlap dává zabrat.

„Už jen kousek a uvidíš to. Pak nechám na tobě, jestli se chceš podívat dolů, nebo ti to stačí shora," naruší Oliver družné ticho mezi námi. Než stačím zareagovat, začne se odhalovat výjev dosud ukrytý za horizontem. Najednou stojíme nad nejvánočnější vesničkou, jakou jsem kdy viděla.

„Nádhera," vydechnu ohromeně. „Kde se tady vzalo tolik světýlek?" Vidím jen pár obydlí, ale úplně každý má honosnou výzdobu schopnou konkurovat kdejakému nákupnímu centru. Světelnými řetězy na domech to však nekončí. Zářivá podívaná pokračuje také na zahradách a krok s ní drží také ulice. Náměstí lemuje několik světelných vstupných bran, v hlavní atrakci se však proměnila fontána uprostřed. Celá září a v jejím středu stojí dekorace ve tvaru velkých sněhových saní. Vše působí tak pohádkově.