Noci s Elibeth

VII. Vy se nepočítáte, to by bylo jak incest, vždyť spolu bydlíme!

Na mobilu vidím zprávu od Olivera. Číslo si hned uložím, ale zatím neodepíšu. Z nějakého důvodu jsem pateticky nervózní. Je to první člověk, který se nezalekl. Který se nebál mě. Každý, kdo mě viděl v takových chvílích, buď utekl, nebo se mi začal stranit. Za každou cenu se snažil zbavit odpovědnosti. Oliver ne. Zůstal se mnou. Ačkoliv mě vůbec nezná. Nemluvil se mnou jako s bláznem, staral se o mě. Mám za sebou podobných nocí už mraky, některé mírnější, jiné mnohem horší, ale včerejšek se úplně vymykal. Znám úzkost, strach, vztek, nenávist a beznaděj. Nikdy jsem se však tak netřásla, neztrácela jsem se v prostoru i čase. Už léta jsem neměla svědky. Pořád dokola se mi vtírají na mysl úvahy, co by se stalo, kdybych Olivera na parkovišti nepotkala. Než stihnu najít jakoukoliv odpověď, úvahy zaplaším. Všechna ‚‚co by, kdyby'' se snažím držet od těla. Nikdy nikomu nepomáhají. Potřebuju sprchu a čisté oblečení. Seberu si tedy svých pár švestek a vyrazím do sprchy.

***

Zbytkem týdne v podstatě proplouvám. Před školou a po škole se topím v práci. Kvůli kritickému pondělku a prospanému úterý mám trochu skluz s překlady. Když v pátek večer posílám poslední z nich, nahlas si oddechnu. S úlevou si ho odškrtnu ze seznamu úkolů. Zbývá poslední věc, kterou oddaluji od středy, kdy mi e-mail přistál ve schránce. Rozkliknu záložku a už jsem tam. Při načítání zprávy nevědomky zadržuji dech.

Dobrý den,

ráda bych Vás informovala, že jste byla navržena pro účast ve stipendijním programu realizovaném ve spolupráci s partnerskou univerzitou v zahraničí. Váš výjezd je podmíněn studijními výsledky za první a druhý semestr prvního ročníku navazujícího magisterského studia, kdy Váš průměr nesmí být horší než 1,4. Zároveň Vás tímto zvu na první informativní schůzku, která se uskuteční v budově rektorátu univerzity v místnosti č. 542 v pátek 3. října ve 14.00 hod.

Čtu to stále dokola a nemůžu uvěřit. Šanci získat stipendium a dvojí titul získává každý rok pouze pět studentů mého oboru. Na své žádosti jsem tajně pracovala celé léto. Motivační dopis a životopis byly sranda, ale u eseje na předepsané téma jsem trávila každou volnou chvíli, dokud jsem ji 31. srpna pět minut před půlnocí neodeslala. Věděla jsem, že známkami z předchozího studia neohromím, musela jsem proto vsadit všechno právě na esej. Ačkoliv jsem do ní vložila celý svůj mozek i duši, nevěřila jsem, že se do výběru dostanu. Natož mezi stipendisty. Proto jsem o tomto naivním pokusu nikomu neřekla. Ani otci. Proč taky. Nepodpořil by mě. Jeho manželce by z představy, že by mi snad měli přispívat na studium v Londýně, patrně naskočilo hned několik nových vrásek. Otec by tichou domácnost neriskoval. Teď je to však jen na mně. Díky práci v překladatelské agentuře si dokážu něco našetřit, v Londýně si pak najdu nějakou další práci, abych si mohla dovolit poznat ze Spojeného království víc než svůj pokoj a univerzitu, ale veškeré životní náklady pokryje stipendium. Nezdá se mi to? Vážně se to děje? Z dumání mě vytrhne zabzučení telefonu. Na displeji svítí Tedovo jméno a pod ním jednoduché výstižné: ‚‚Block?'' Jak jinak v pátek večer. Nejsem si jistá, jestli se mi chce. Ale mám chuť na víno. ‚‚Za patnáct minut jsem u vás,'' odpovím v půli cesty ke skříni.

***

Dvakrát rázně klepnu na dveře a bez zaváhání vpluju dovnitř pokoje. Ve vzduchu se mísí hned tři pánské vůně. Samostatně by mi snad byly příjemné, avšak dohromady se mění v nepříjemné dráždidlo pro můj nos. Kýchnu. Při tom zvuku Oliver nadskočí a začne se nekontrolovaně smát. Ten zvonivý zvuk se mi dobývá hluboko pod kůži. Skoro vidím, jak si v mém srdci zařizuje bydlení coby jedna z nejlíbeznějších melodií pro mé uši.