Noci s Elibeth

VIII. Jsme opilí a nechali jsme se... Pohltit

Naskočí mi husí kůže, jež nijak nesouvisí se zimou. Nehnu brvou. Motala se mi dost hlava už předtím, kombinace jeho a alkoholu by mě mohla sejmout.
„Nevyhýbám se ti, Olivere. Proč si to myslíš?" Opáčím klidně.
„Nevím. Neodepsala jsi, cestou jsi se mnou nemluvila, ke stolu jsi ani nedošla a teď jsi mě minula, jako bych neexistoval." Vyčte mi. Cítím, jak se přibližuje. Opírá se na milimetr daleko vedle mě.
„Promiň, nevšimla jsem si tě. Jsem opilá." Povzdechnu si. Jeho paže zavadí o moji. Tělem mi projede elektrický výboj.
„Nechceš se projít a rozchodit to?" Navrhne.
‚‚Jo, to by mi asi pomohlo.'' Souhlasím, přesto stále zůstávám na svém místě.
‚‚Můžu jít s tebou? Mám taky docela dost. Ty holky, co jsme si k nim sedli, mají v hlavě akorát průvan. Radši jsem do sebe klopil jedno pivo za druhým, abych s nimi nemusel mluvit. Teď toho trochu lituju,'' uchechtne se. Všimnu si, že se mu plete jazyk.
‚‚Nevím, jestli zvládnu chodit,'' podotknu. Nohy mi těžknou, všechno se točí. Jako na řetízkáči. ‚‚Nesnáším řetízkáče.''
‚‚Cože?'' Vyprskne Oliver o něco pobaveněji, než si situace zasluhuje.
‚‚Jen mě napadlo, že si připadám jako na řetízkáči. Nesnáším je. Jak se s tebou motá celý svět, odstředivá síla si s tebou dělá všechno možný. Proč na to někdo leze? Jsou ti lidi normální?'' Slova se ze mě naprosto bez rozmyslu sypou. Jedno za druhým.
‚‚Děsně plácáš, Eli. Pojď, opři se o mě, sundáme tě z řetízkáče,'' přikáže mi mírně. Proplete svou paži s mou. Ochotně se do něj zavěsím a pomalu se vydáme ztichlou ulicí do tmy.
‚‚Proč se mi vyhýbáš?'' Zeptá se přímo po několika minutách ticha.
‚‚Nevyhýbám.'' Nebo jo? Po tom, co viděl, ho nevyhledávám, to je asi pravda. Bojím se možných otázek.
‚‚Eli,'' zaúpí.
‚‚Vážně se ti nevyhýbám,'' zvýším hlas. Zastaví se, mou paži však nepouští. Jediným chvatem si mě postaví před sebe.
‚‚Teď pěkně kecáš,'' zabodne mi pohled přímo do očí. Drží mě v šachu. Jen zakroutím hlavou. Neuhýbám. ‚‚Přiznej to, Elizabeth.'' Opět zavrtím. ‚‚Přiznej to.'' V očích se mu objeví čerti. Pomalu otočím hlavou doprava a doleva. Nervózně se kousnu do rtu. ‚‚Jak myslíš, kotě. Jak myslíš.'' Sotva svou výhrůžku vysloví, popadne mě za pas, přehodí si mě přes rameno a rozběhne se směrem do parku. Chytím záchvat smíchu.
‚‚Okamžitě mě polož! Co to máš za vychování? Zase se chováš jak neandrtálec!'' Vřískám. Pomalu mu sklouzávám. ‚‚Pitomče, vždyť spadnu!'' Slyším, jak se chechtá. Když už to vypadá, že každou chvíli poletím volným pádem k zemi, povalí mě do trávy a začne mě lechtat. ‚‚Jsi jak malej!'' Snažím se bránit. Marně. Přišpendlí mi obě zápěstí nad hlavou.
‚‚To ty jsi malej zbabělec. Přiznej to,'' pronese. Jeho dech mě pohladí po šíji. Je jen kousíček nade mnou. Tak blízko, že nedokážu myslet. Naše nosy od sebe dělí sotva pár centimetrů.
‚‚Nikdy.'' Zašeptám skoro neslyšně. Bezděky si olíznu rty a zubama nervózně stistknu spodní. Zběsile mi tluče srdce. Zase to svírání v břiše.
‚‚Přestaň s tím kousáním,'' varuje mě s temným pohledem. Dýchá stejně přerývaně jako já.
‚‚Nebo co?'' Opáčím provokativně a natruc se znovu několikrát pomalu kousnu. Nic dalšího už nestihnu. Prudce a pevně se ke mně přitiskne. Začne mě líbat. Naše rty se k sobě hladově přimknou. Jazyky se zběsile proplétají. Pustí mé ruce. Jednou dlaní mě uchopí na týlu, aby si mě přitáhl ještě blíž. Jemně, přitom dychtivě mě tahá za vlasy. Druhou mi putuje po těle, dokud mi nezajede pod tričko. Majetnicky mi mne bok. Přes všechnu vášnivou touhu, co z něj čiší, dál po mém trupu nepostupuje. Jen mě pevně svírá, jako bych se měla za okamžik rozplynout. Naprosto jeho doteku propadám. Prsty mu zaryju do zad. Cítím, jak se mu napínají svaly. Prohnu se v bedrech, abych mu mohla být ještě blíž. Jde mi svým tělem naproti. Ten tlak mě dovádí k šílenství. Unikne mi všeříkající vzdech.
‚‚Panebože, Eli,'' špitne mi do ucha skoro zoufale, když se najednou trochu oddálí. Těžko popadá dech. V ten moment se proberu. Snažím se vzpamatovat z omámení. Snažím se ignorovat, jak by ho každá buňka mého těla nejradši přimáčkla k nejbližšímu stromu a obeznámila se všemi nemravnými představami, které mi právě zaplavují hlavu. ‚‚Co to děláme?''
‚‚Nemám ponětí. Já... Víš, jak to se mnou je. A ty... Jsi přece...  Nemůžeme spolu...'' Koktám udýchaně. Nedokážu tu myšlenku dokončit. Emoce se vrhají jedním směrem, hlava velí protisměr. Jsem perfektně zmatená.
‚‚To je v pohodě. Jsme opilí a nechali jsme se... Pohltit.'' Usměje se Oliver tím svým sexy křivým stylem. ‚‚Pojď, vstávej.'' Vyskočí na nohy a pomůže mi se zvednout. Dívám se kamkoliv jinam. Jen ne na něj. Na jednu stranu jsem ráda, že se nic nezměnilo, na druhou mě trochu ranilo, jak snadno poslední minuty smetl ze stolu. Jako by jen uklouzl na mokré podlaze. Jako by to pro něj nic neznamenalo. Což je ale v pořádku, vždyť ty mantinely jsem sama postavila.
‚‚Díky,'' hlesnu, když konečně stojím. Myslím, že jsem dokonale definitivně vystřízlivěla. Zběžně si zkontroluju kapsy, jestli jsem nevytratila telefon nebo peněženku s klíči. Vše na svém místě. ‚‚Asi vyrazím na kolej, padá na mě alkoholová únava."
‚‚Chceš doprovodit?'' Zeptá se ostýchavě.
‚‚Ne, to je v pohodě. Fakt.'' Potřebuju být chvíli sama. Opravdu něco rozdýchat.
‚‚Dobře, ale měj telefon v ruce a kdyby něco, volej. Až dorazíš, napiš mi, prosím.'' Požádá mě.
‚‚Co by se mi mělo, prosím tě, stát? Celou dobu půjdu po poměrně frekventované cestě. V pátek touhle dobou bude všude plno lidí,'' mávnu rukou.
‚‚To je fuk, ozvi se mi. Chci vědět, že jsi v pořádku.'' Usadí mě.
‚‚Kde se v tobě berou tyhle ochranitelské sklony?'' Ukloním hlavu zvědavě ke straně. Pohled mu zněžní, jeden koutek se mu nadzvedne.
‚‚Mám ségru,'' praví na vysvětlenou.
‚‚Ještě ses o ní nezmínil.'' Uvědomím si.
‚‚Ještě se k tomu nestočila konverzace. Možná někdy.'' Pokrčí rameny.
‚‚Píšu si. Asi teda poběžím. Dobrou noc, Olivere.'' Rozloučím se, než se vydám k chodníku vedoucímu téměř před vchod koleje.
‚‚Dobrou noc, Elibeth.''
***
Rouška noci městu sluší. Provoz se výrazně zklidnil a kromě vlastních kroků nebo vzdálených hlasů skupinek různých pátečních pařmenů slyším šumění listí. Jak toho na stromě, tak lístků válejících se po zemi občas pokoušených lehkým větříkem. Užívám si vůni podzimu. Vnímám atmosféru konce týdne, kdy si konečně všichni na okamžik oddechnou, nechají své starosti za hlavou a užívají si svobodu, jíž jim víkend poskytuje. Přemýšlím, co se děje za okny, ve kterých se ještě nyní svítí. Podle blikání odhaduji, na jaký typ pořadu se jejich obyvatelé asi dívají. Ztrácím se v představách o světě kolem. Dopřávám oddech vlastní mysli. Úvahy o chvilce v ráji s Oliverem si držím od těla. Vím, že mě zanedlouho přepadnou, sotva se pokusím zavřít oči. Uvědomuju si, že si vzpomínky vyžádají mnohem víc než hluboký nádech, výdech. K čertu. Neměla jsem nechat své nové známé, aby mi objednávali tolik drinků... Zastavím se uprostřed chodníku. Úplně jsem na ně zapomněla! Vypařila jsem se bez jediného slova. Dobře, omluvila jsem se, že si potřebuju odskočit, ale slušná společnost předpokládá, že se dotyčný vrátí. V pondělí se jim musím omluvit. Díky Mari nebude těžké je najít v davu. Páni, to byla noc. Možná mám konečně partu kamarádů, se kterými se můžu učit. Možná jsem dokonce našla kamarádky. Tohle se prakticky rovná zázraku. Neuvěřitelné. Aniž bych si to uvědomila, došla jsem až ke koleji. Poslední metry se obzvlášť loudám. Chci si vychutnat opojný pocit radosti nad magií dneška do posledního okamžiku. Mrknu na hodiny. Tak už včerejška. Neubráním se šťastnému úsměvu. Vystoupám po schodech k automatickým dveřím, které se otevřou, jakmile k nim přiložím čip. Výtahu dám tradičně košem. Ještě špetka pohybu mi prospěje. Proces večerní hygieny provedu na autopilota. Když ulehám do postele, skoro se ptám sebe sama, jak jsem se tam ocitla. Nejspíš nějaký dojezd popíjení. Nebo jsem se natolik ponořila do rekapitulace dlouhých hodin s mými spřízněnými lingvisty,že jsem vytěsnila reálné dění. Nasadím si na uši sluchátka a v zoufalé snaze vyhnout se druhé části noci se zaposlouchám do oblíbeného playlistu. Marně. Každá píseň mi ho připomíná. Měkký hlas Enriqueho Iglesiase zpívajícího své Hero. Maroon 5 s jejich Daylight. Linkin Park prostřednictvím One More Light. One Direction předhazující mi Drag Me Down. Naopak Midnight Thoughts, What I've Done i Killer In The Mirror mi připomínají všechnu mou temnotu, kterou před světem skrývám. Nakonec mě výsměch světových interpretů přeci jen udolá ke spánku. Najednou však slyším klepání. Nejprve si myslím, že mi hraje v uších Do You Know a probudil mě rytmus pingpongových míčků, jenže známá melodie se nerozezní. Podle všeho playlist už dojel na konec. Klepání se ozývá ode dveří. S přivřenýma očima zkontroluju čas na telefonu. Tři ráno. Co se to, sakra, děje? Další zaklepání mě přinutí neochotně vylézt z postele. Ve tmě bloudím ke vchodu do pokoje. Otočím klíčem. Vystrčím hlavu. Moment mi trvá, než si uvědomím, kdo stojí přede mnou.