Noci s Elibeth

X. Víš o Batmanovi, nic intimnějšího už ti prozradit nemůžu

Některá rána jsou těžší než jiná. Ale to dnešní obzvlášť. Už několik dlouhých minut předstírám spánek. Doufám, že když to vydržím dostatečně dlouho, odejde Oliver na své patro, aniž bychom spolu promluvili. Nemám kuráž analyzovat ani se snažit vymotat z pověstného rána poté, kdy ani jeden neví, co vlastně říct. Byť už se jedná vlastně o reprízu. Jenže v pondělí tomu nepředcházel jeho jazyk v mé puse. Ach jo. Můžeš už jít, sakra? Pomyslím si. V hlavě si přehrávám okamžiky, než jsem usnula. Cítím se tak trapně. Umím se o sebe postarat. Přesto mě musel prakticky cizí kluk utěšovat a vískat ve vlasech, dokud jsem vyčerpáním neodpadla. Tohle musí skončit. Naprosto vážně. Rázem místností otřese hlasité zvonění jeho telefonu. Úlekem sebou trhnu. To už neuhraju. Oliver hbitě vystřelí z postele. Zakleje, když nemůže mobil vyprostit z kapsy u kalhot. Čekám, že vyběhne vyřídit si hovor. Místo toho se ale vrátí a sedne si na postel. Cítím, že mě pozoruje. Získávám čas. Důkladně si promnu oči, vlasy odhrnu si vlasy z obličeje. Až pak zvednu víčka.
‚‚Dobré ráno,'' uvítá mě líbezně. ‚‚Promiň za ten telefon, zapomněl jsem si vypnout zvonění. Nechtěl jsem tě probudit.''
‚‚Nic se neděje,'' zatřepu hlavou. Pomalu se zvednu do sedu.
‚‚Jak se cítíš?'' Zjišťuje. Věnuje mi rentgenový pohled svých zelenošedých očí, pod nímž si připadám jako nahá. Zadívám se do prostoru, jako bych hledala únik.
‚‚Dobrý. Je mi fajn.'' Ujistím ho. Prohlásím chabě.
‚‚Chápu. Ehm...'' Zadrhne se. Zdá se, že vnitřně bojuje sám se sebou. Zajímalo by mě, co to způsobuje. ‚‚No, už půjdu. Ať tě nezdržuju. Asi máš nějaké své plány.''
‚‚Tohle jsi říct nechtěl,'' poznamenám vědoucně.
‚‚Ne, to je fakt,'' zasměje se. ‚‚Jen mě napadlo, že ti v podstatě dlužím snídani, takže jestli nechceš někam zajít. Za ten nocleh a tak.'' Chová se jako puberťák po první lásce na jednu noc. Vypadá to komicky.
‚‚Jen jsem tě tady nechala přespat. Za to mě nikam zvát nemusíš. Ted s Nikem skončili na mé podlaze už nesčetněkrát, když si jeden z nich dovedl na pokoj holku. A jednou tady dokonce spali oba, protože měli v pokoji komára a nemohli ho najít. Jsme kamarádi a kamarádi si v nouzi pomáhají,'' uklidním ho.
‚‚Ale neskončili ve tvé posteli,'' mrkne na mě Oliver laškovně, až nabývám dojmu, že je za to na sebe hrdý. Nezmůžu se na slovo. Jen zvednu obočí v němé otázce, jestli je opravdu nutné se k tomu vracet. Raději bych kolem toho protančila s elegancí primabaleríny národního divadla. ‚‚Vím, že tě nemusím nikam zvát. Zvu tě, protože chci. A protože po týdnu už vážně chci dobrý kafe, jen nevím, kam na něj jít. Předpokládám, že jako správný knihomol znáš takových míst aspoň pět v okruhu jednoho kilometru.''
‚‚Tak jo, taky bych se ráda jedním nechala postavit na nohy, než se budu muset vrhnout do překladů,'' připustím.
‚‚Něco do školy?'' Zajímá ho.
‚‚Ne. Pracuju na částečný úvazek pro jednu agenturu, u které jsem trávila letní stáž,'' vysvětlím.
‚‚Aha. To je super. Tak mi o tom pak řekneš víc. Zaběhnu si dát sprchu a až budeš ready, dáme si sraz u nás?'' Nastíní plán, zatímco se obléká. Snažím se nekoukat. Moc mi to nejde. Vsadila bych se, že se přede mnou vystavuje schválně. Vždyť mohl zalézt do chodbičky ke skříni! Na tyhle hodnoty tlaku hned po ránu fakt nejsem stavěná.
‚‚Jo, domluveno. Teda ne. Sejdeme se až dole. Nechce se mi klukům nic vysvětlovat,'' cukám se.
‚‚Necháš mě v tom vymáchat bez pomoci? Kámoško?'' Dovětek zdůrazní až příliš. Nereaguju. Místo toho zamířím ke dveřím, abych ho vyprovodila. ‚‚Takže se sejdeme dole. Stačí, když prozvoníš, až půjdeš.'' Přikývnu, zatímco odemykám. Poodstoupím, aby mohl Oliver vyjít. Na chodbě se ještě otočí. ‚‚Nejsi na to sama, Bety.''
‚‚Neříkej mi-''
‚‚Hele, děvka měla zase svoji seanci.'' Zaslechnu říkat jednu holku druhé. Jejich zraky míří mým směrem. Strnu.
‚‚Prosím?'' Zareaguje Oliver okamžitě. Dvojice studentek se jen zasměje, než se začnou vzdalovat.
‚‚Loni jsem ji slyšela tam hekat pomalu obden,'' obdařuje informacemi svou společnici iniciátorka.
‚‚To bylo na tebe?'' Přistoupí ke mně Oliver blíž. Opřu se zádama o futra a zakloním hlavu ke stropu. Povzdechnu si. ‚‚Eli?''
‚‚Jo, bylo to na mě. Mám tady jistou pověst. A nechci se o tom bavit.'' Špitnu.
‚‚Nemusíš. Co jim je vůbec do toho...'' Začne, ale musím ho přerušit. Nedovolím, aby si myslel totéž, co většina lidí.
‚‚Tak to není. Ona neví, co se tady doopravdy děje. Na kolej si nikoho nevodím. Maximálně spolužáky kvůli školním pracem. Jen je to jedno k druhému. Občas tady vidí je, jindy Teda nebo Nika, pak něco slyší. Poskládá si z toho skládačku, kterou šíří dál. A není jediná.'' Objasním se zavřenýma očima. Cítím, jak mě chytí za zápěstí a stiskne ho ve své dlani.
‚‚Nic nevysvětluj. Nezáleží na tom.''
‚‚Asi ne. Jen nechci, abys...'' Aby co? Sama nevím, co chci říct.
‚‚Hej, nech to být. Já pravdu znám. Zbytek pusť z hlavy. Nachystej se, dlouho už bez kafe nevydržím,'' povzbudí mě. Přikývnu. Když mi pustí ruku a vykročí do chodby, zapadnu zpět do pokoje. Nejsem si jistá, jestli by se mi víc nezamlouvalo, kdyby mě měl za couru provozující hlasité orgie.
***
‚‚Vítej v oáze klidu, míru a kafe,'' zavrkám, jakmile vejdeme do mého oblíbeného bistra. Na obsazenosti se značně podepisuje přítomnost studentů ve městě. Uvnitř nepochodíme, a tak zamíříme na zahrádku. V koutě se závěsným křesílkem se zrovna zvedá skupinka dívek. Nečekám, až obsluha místo uklidí. Hned se hrnu k nejrozkošnějšímu místu v celé kavárně.
‚‚A fotku na Instagram si budeš dělat taky?'' Utrousí Oliver, když se usadí na dřevěnou lavici vedle mě.
‚‚Uznávám, že je tohle místo jako z příručky pro insta-friendly kavárnu, ale v tomhle křesílku bych klidně umřela, jak je pohodlný!'' Zakřením se. Zamilovaně vystavím tvář slunci, zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Když víčka zase zvednu, s hrůzou zjišťuju, že na mě míří Oliverův telefon. ‚‚Hej!'' Chci mu telefon vytrhnout, ale stihne ho rychle schovat do kapsy džínů. Tam teda rozhodně nepolezu.
‚‚Ty oceňuješ pohodlí, já hru světla a stínů. Nedus mou křehkou duši umělce!'' Hájí se.
‚‚Co s tím budeš dělat?'' Chci vědět.
‚‚To ještě nevím. Když se mi něco líbí a mám nápad, natočím si to. Prostě jen tak. Necítím potřebu to zveřejňovat,'' pokrčí rameny.
‚‚Ty celkově o sobě nic moc nesdílíš.'' Uvědomím si. Jeho facebookový profil zeje prázdnotou. Když jsem ve čtvrtek nemohla usnout kvůli splašeným pracovním myšlenkám, konečně jsem mu potvrdila aspoň žádost o přátelství. Při té příležitosti mu sjela i zeď. Pochopitelně jsem tam našla jen několik přesdílených článků a písniček.
‚‚Nevidím v tom smysl. Celá tahle posedlost sociálními sítěmi, potřeba neustále ostatní přesvědčovat, jak skvělý život žiješ, zvát si i do ložnice celý svět... Vždyť je to zvrácený. Nehledě na to, že si s lidmi radši vidím, než abych sledoval jejich bytí jen přes displej. Ale zároveň se mi samozřejmě líbí, že nemusím s sebou tahat kameru, kamkoliv se hnu, abych mohl natáčet. Díky těm mizerným telefonům dokážu udělat dobré záběry i přes tuhle čočku,'' povytáhne telefon z kapsy ven demonstrativně.
‚‚S tím souhlasím. Asi mě nijak neuráží, pokud lidé sdílí fotky z cest, své koníčky nebo právě věci, které se jim líbí. Ale u některých mám pocit, že jejich vztah jsou oni, partner a telefon,'' uchechtnu se.
‚‚A přesně kvůli tomu sítě skoro nepoužívám. Abych se nevystavoval podobným psychopatům.''
‚‚Dobrý den, drahoušku, copak to bude? Anglická snídaně a filtrovaná káva?" Ozve se nám nad hlavou známý hlas servírky, jenž přeruší Oliverovu kritiku.
„Dnes udělám změnu a vyzkouším ten domácí jogurt s maracujou a granolou. K tomu to kafe," odvětím bez mrknutí oka. Volbu jsem si šetřila, až sem jednou nedorazím hladová jako vlk. Obvykle se bojím, že by mi jedna miska této speciality zdaleka nestačila. Díky Oliverově přítomnosti se mi ovšem žaludek tak svírá, až pochybuju, zda pozřu aspoň polovinu snídaně.
„Nebudete litovat. Copak připravíme Vám, mladý muži?"
„Pro mě tu anglickou. A můžu se zaptat, jakou kávu máte na mlýnku?"
„Dnes Costa Ricu," odpoví servírka.
„Tak tu mám úplně nejradši. Tudíž taky filtr, děkuji," usměje se na ženu Oliver tím svým křivým úsměvem, jenž mě pronásleduje i ve snech. V těch se směje, nebo svlíká. Občas obojí. Nikdy si nestěžuju.
„Co je?" Zahledí se na mě zkoumavě, až mi připadá,že si listuje mými myšlenkami jako v katalogu Ikey. Po milé servírce ani stopy. Patrně jsem pod tíhou představ na okamžik přerušila spojení s realitou. Rozhoří se mi tváře. Vlastní tělo mě zrazuje.
„Nic," vyrazím ze sebe s nepřirozeně vysokou tóninou. Zahryznu se do rtu, abych zabránila svým rtům vykouzlit všeříkající úsměv. Oliver se ke mně nakloní tak blízko, jak mu poloha lavice umožnuje.
„Říkal jsem ti už jednou, abys toho kousání nechala. A taky mi nelži," zašeptá varovně. Automaticky mi naskočí husí kůže následována prudkým bušením srdce. Ani se mě nedotkl. Jen promluvil. To je v pytli.
„Nelžu," vydechnu, jakmile se vrátí do své původní polohy v dostatečně bezpečné vzdálenosti.
„Nekecej. Proč jsi celá rudá?" Zachechtá se.
„O tom nic nevím. Ale je mi trochu horko. Asi proto," pokrčím rameny s předstíranou ležérností. Na důkaz se začnu ovívat nápojovým lístkem.
„To sotva, Bety," ušklíbne se.
„Otázku Bety jsme si snad vyjasnili," ohradím se.
„Proč ti tak nikdo nesmí říkat?" Mírně se předkloní, ruce si ležérně založí v klíně a zírá na mě zpod hustých řas.
„Zas tak dobře se neznáme," vypálím opět svůj vcelku pochybný argument.
„Ale no tak, zlato, víš o Batmanovi, nic intimnějšího už ti snad prozradit nemůžu!" Namítne.
„Tento dluh jsem srovnala Gilmorkama."
„Fajn, přiostřím. Tereza byla moje první. Ve všem," zdůrazní, abych pochopila, o jak peprný fakt se jedná.
„Ehm, dobře. Chápu, že to pro tebe není nic k chlubení." Zavrtím se v křesílku.
„Tady to máte," oznámí nám servírka, zatímco před nás postupně staví objednávku. Jako poslední položí džbán s vodou.
„Děkujeme, vypadá to báječně," ocením voňavou nádheru před sebou.
„Za málo, drahoušku. Nechte si chutnat, hrdličky," mrkne na nás.
„Ne, my ne-" Vyhrknu skoro hystericky. To už však jen vidím její ohon mizet uvnitř podniku.
„Páni, skoro bych se mohl urazit! Až tak se bojíš,že by nás mohl někdo spojovat?" Žasne pobaveně Oliver.
„Haha," utrousím ironicky. Abych nemusela mluvit, rychle si naliju vodu do připravené sklenky, z níž následně usrknu pořádný doušek.
„Kde jsme to skončili, než jsi úlekem málem převrátila stůl? Ano, jasně, svěřil jsem ti jistou velmi osobní informaci. Čili stále čekám na odpověď." Ten kluk to prostě nevzdá.
„Jakou odpověď?" Kroutím se.
„BE-TY," procedí takřka podrážděně.
„Ach jo. Fajn. Prostě mi tak říkala máma," zabořím se hlouběji do podsedáku.
„Aha. Promiň." Vypadne z něj. Zdá se, že se na sebe za otázku skoro zlobí.
„To nic. Jen mám pocit, že Bety už dávno nejsem. Jako by mě tahle část opustila s mámou. Zní to hloupě. Asi jsem vážně blázen." Dodám. Trochu proto, abych ho uklidnila, jen si nejsem jistá, jestli jsem vše jen nezhoršila. Popadne mě za ruku a stiskne ji, abych se mu dívala do očí.
„Ne, přestaň to říkat. Všechno, co cítíš, je v pohodě. To, že ses ještě nevyrovnala s minulostí z tebe nedělá blázna," klade mi na srdce. V jeho slovech se zří velký důraz, síla. Ale též něha, pochopení. Příval emocí mi takřka vyrazí dech. Vtom mi sepne, odkud se jeho porozumění bere.
„Ty jsi to zažil, viď?" Nakousnu opatrně.
„Jo i ne. Neprožil jsem to, ale viděl jsem to," odpoví bezvýrazně. Neodvažuju se dál ptát. Mlčky zírám na naše ruce. Na místo, odkud se mi do těla vlévá teplo. Dlouho jsem se bála, že pokud se ještě někdy někomu otevřu, definitivně mě následné nevyhnutelné odmítnutí zahubí. Ale teď mám před sebou člověka, jenž mé přesvědčení svou laskavostí zviklal. Jenže ještě pořád neví to nejhorší. A kdyby to zjistil, určitě by ode mě dal ruce pryč.
„Vychladne to," vytrhne mě z niterních úvah.
„Co?" Nechytám se.
„Kafe."