Noci s Elibeth

XV. Nejsem minisukně u baru

V jeho očích je všechno. Dává mi číst svůj strach a rozčilení jako knihu. Topím se v jeho pohledu a nejsem si jistá, zda právě obličej toho kluka s modrýma očima a rozcuchanými kudrlinami, jež mu jako obvykle zběsile tančí kolem napjaté tváře, nejsou posledním, co uvidím. Křečovitě se držím kmene mladé břízy, nohama se snažím najít pevný bod, o který bych se mohla zapřít. Marně. Takhle ne. Takhle to nemůže skončit. Nedokážu vydat ani jedinou hlásku. Unikne mi slza. Dlaně se mi potí. Dlouho se už neudržím. Sklopím zrak.

„Ne. Kotě, dívej se na mě. Jenom na mě." Oliver se probral z prvotního šoku. Trval jen vteřinu, ale mně to připadá jako celá věčnost. Zase se zaměřím na něj. Přibližuje se. Obezřetně mapuje terén, pečlivě volí každý krok.

„Neudržím se," špitnu panicky. Pomalu neslyším nic než hukot v uších. Srdce mi bije jako o závod. Buď mě zabije pád, nebo infarkt. Hlava se mi točí. Ucítim dotek na hřbetu vlastní ruky. Zběžně mě pohladí, hlavně mě mi ale obemkne zápěstí. Pevně.

„Jsem tady. Držím tě a nepustím. Teď se musíš soustředit. Rozumíš?" Mluví pevným hlasem tak klidně, jak za daných okolností dokáže. Zamumlám na souhlas. Víc nedokážu. „Dobře, hodná holka. Jednou rukou se musím držet té větve nad námi, aby mi nepodklouzly nohy, ale udrží nás." Letmo zkontroluju, o čem mluví. Opravdu. Pevně paží objímá mohutnou větev, nohama se navíc zapírá o obrovský balvan. „Fajn. Teď se musíš pustit tou rukou, za kterou tě držím. Povytáhnu tě za ni nahoru. Pokud to půjde, snaž se tou druhou zároveň omotat celou paží kolem kmenu a jednu nohu vyhodit přes okraj. Připravená?" Vychrlí slova jako kulomet. Instrukce jsou jasné, ale děsí mě pohá představa, že se pustím.

„Bojím se," pronesu přerývavě.

„Já vím, Eli. Ale zvládneme to. Až napočítám do tří, pustíš se levou, já rychle zatáhnu, obmotáš pravou a levou nohu nahoru. Můžeme?" Zeptá se znovu trochu netrpělivě. Se zadrženým dechem přikývnu na souhlas. „Jdeme na to. Raz, dva, TŘI!" Sevření kolem zápěstí zesílí. S prvním náznakem zatáhnutí pouštím levou ruku. Co dál? Kůra, jež se mi kvůli krouživému pohybu začne zarývat do kůže, mi napoví. Než nad tím začnu přemýšlet, obmotám kolem kmene stromu paži. Vyšvihnu nohu. Ta však o pevnou půdu jen škrtne a zase sklouzne do prostoru. „Znovu, Eli, pořádně švihni!" Slyším křičet Olivera. Nepřestává mě táhnout. Paže mě bolí jako čert, ale o několik centimetrů se mu podaří mě ještě pootočit. Další pokus je úspěšný, jsem jednou nohou nahoře. Oliver udělá krok vzad a definitivně mé vytáhne zpět na stezku. Ochranitelsky mě sevře v náručí. „Už je to dobrý. Už jsi v bezpečí. Dýchej zhluboka." Jednou rukou mě hladí po vlasech. Třesu se. Tvář mám zmáčenou. Částečně potem, částečně slzami. K čertu, proč před ním zase brečím? Sebeironicky se uchechtnu. Jsem kráva. Málem jsem právě zemřela a mě zajímá, že mě nějaký týpek vidí asi posté s rozmazanou řasenkou. „Čemu se směješ?" Zajímá se, přičemž mi zvedne prstem bradu tak, aby na mě viděl.

„Tomu, jak jsem pitomá. A nešikovná," zavrtím hlavou. Snažím se dostat tep pod kontrolu. Pomalu se uklidňuju. „Děkuji. Bez tebe už bych byla..."

„Beze mě bys sem vůbec nelezla. Krucinál. Měl jsem tě před tím zúžením varovat. Promiň, Elibeth. Promiň, prosím tě." Sklesle mě pohladí po tváři.

„Za to nemůžeš. Nedávala jsem pozor. Můžu si za to sama." Brouknu a uhnu pohledem.

„Zvládneš se vrátit, nebo potřebuješ ještě chvíli?"

„Vrátit se? Ne, chci se podívat nahoru. A zvládnu to. Už budu opatrnější." Dušuji se s hraným úsměvem. Chci se dostat až nahoru na vyhlídku, proto jsme sem šli. Uvnitř se však stále klepu jako ratlík po sprchování. Bezděky si přitáhnu nohy víc k tělu, jakoby mi měly zase každou chvíli zase samy sjet do toho děsivého prázdna. Rozhlédnu se, abych našla nějaké stopy po tom, co se vůbec stalo. Nemusím pátrat dlouho. Vydřená stopa na pěšině jasně napovídá, kde jsem uklouzla. Krvavá skvrnka prozrazuje, kde jsem se snažila zachytit kusu skály rukou. Převrácené kameny těsně před srázem označují místo činu. Jen z útržků vzpomínky se mi udělá mdlo.