XVIII. Who's your daddy?

92 4 0
                                    

„Mně to prostě nedá. Jak se vám podařilo, že naše ledová královna roztála a podlehla pokušení socializovat se?" Prohodí Nikolas, jakmile dopije svůj první šálek punče.

„Nejsem ledová královna, jen mi to s kamarádíčkováním zkrátka nějak... nejde." Bráním se. A taky jsem se moc nesnažila, to při zpětném pohledu přiznávám. Nechala jsem se hloupě vycukat několika nánami z koleje a pitomci ze střední. Už jsem se ale rozhodla, že nenechám svou minulost definovat to, kým jsem teď. Je to měsíc a půl, co jsem si neublížila.

„Vlastně je to vaše vina. Když jste ji tenkrát v Blocku nechali osudu napospas, museli jsme se o královnu Elizabeth postarat." Zahlaholí Dan a se zářivým úsměvem mě pohladí po vlasech jako čivavu.

„A taky ji pořádně opít," utrousí Oliver do svého hrnku tak tiše, že se jeho poznámka donese jen ke mně.

„Naše vina? Kdyby chtěla, vlezla by se, ale ona nám dala košem a vyměnila nás za čerstvé maso!" Směje se tentokrát Tadeáš. V rozporu s tónem svého hlasu po mně přestou loupne vyčítavým pohledem. Tak moment, vždyť já jsem tady obětí dané situace!

„Nezlobte se na mě, pánové, ale ve vašem boxu se nedalo dýchat. Vlezla bych se leda tak jednomu z vás na klín. Kdežto tahle parta mi nabízela vroucnou náruč, zcela volné sedadlo a společnost dvou krásek. Kdo by odolal?" Zamávám nevinně řasami jako mrkací panenka.

„Tomu rozumím. Taky bych neodolal," mrkne Nik laškovně. Ovšem ne na mě. Nýbrž na Mari. Ta si gesta všimne, sklopí zrak a ani špatné osvětlení nedokáže zakrýt, že se mírně červená. Využiju skutečnosti, že stojí Nik přímo přede mnou a nenápadně mu kopnu do holeně. Jakmile se ke mně otočí, odpovím němým, avšak zřetelným NE. Do tváře se mu vloudí povědomý výraz lovce, jenž právě zaměřil kořist. Já ho zabiju. Jako by na univerzitu chodilo málo poddajných krásek, které nepatří mezi mé kamarádky. K čertu s tebou, Nikolasi.

„Ale já jsem ji chtěl adoptovat už dřív na přednášce, jenže ostatní došli k závěru, že se to nehodí," dodá Daniel.

„Teď už si vážně připadám jako nějaký domácí mazlíček," povzdechnu si. Ovšem uvnitř mě hřeje. Nejen punč.

„To je celá Elibeth, naše malá roztomilá čivava," zakření se Ted, natáhne se přes stůl a podrbe mě po temeni hlavy. Odhodím mu ruku a narazím si na hlavu kulicha, abych se nemusela trápit tím vrabčím hnízdem, co mi beztak vyrobil.

„Pak si dávej pozor, čivavy jsou pěkně náladové plemeno," zavrčím. „Dala bych si ještě jeden punč a po něm soutěž ve stavění mini sněhuláků. A vás dva v týmu nechci." Ukážu na Nika s Tedem.

„Soutěž v čem?" Patrik vytřeští oči a div se neutopí ve svém šálku.

„Chytráci vám to vysvětlí, já si jdu na ten punč."

***

„To teda ne! Ti se nepočítají. Vždyť to není ani kulatý!" Vzteká se právě Nik. Jeho tým ve složení Mari, Ted, Oliver a Dan navzdory převaze prohrál o šest sněhuláků, ale Nik se nevzdává a hodlá zdiskreditovat partu Tomových nedochůdčat. Společně s Anie se smíchy klátíme v pasech, slzy nám tečou proudem a nedokážu říct, zda je situace opravdu tak neskutečně vtipná, nebo její absurdnost zdůrazňuje štědré množství punče v mém oběhu. Anie si však alkoholového drinku sotva cucla, takže soudím, že se nám dostává vskutku královské podívané.

„Nikdo neříkal, že musí být kulatí. Tady hlava, tady tělo. Dokonce stojí. Jsou to zcela plnohodnotní mini sněhuláci!" Hájí ta nebohá stvoření Tom s vervou matky kvočny, ale koutky mu cukají. Vezme jednoho sněhuláka a hodí jej směrem k Nikovi. „Se podívej!" Sněhulák narazí Nikovi přímo do obličeje. Ten dvakrát šokovaně zamrká. Ve tváři se mu vystřídá snad tisíc emocí, což nás s Anie zbaví zbytků zábran a hlasitě vyprskneme smíchy. Nik si strašidelně pomalu otře tvář od rozpouštějícího se sněhu.

Noci s ElibethKde žijí příběhy. Začni objevovat