Noci s Elibeth

III. Je to slušný podnik. Nosí se tam kalhoty!

Měla jsem zaklepat. Vážně jsem měla zaklepat. Nebo možná lepší, že jsem neklepala. Nevím, plaší se mi hormony. „Ježiš!" Zakryju si se smíchem oči rukou. Oliver tam stojí jen v trenýrkách a z vlasů mu po sprše ještě tu a tam kape voda. Tohle vůbec nebyl špatný pohled. Mňam.

„Ty jsi tady vážně jako doma, ženská." Utrousí ironicky, přesto v jeho tónu slyším úsměv. Přes dlaň ho nemůžu vidět, ale jen z té představy mi srdce tluče jako splašené. Kdo by to byl čekal, že se pod tím černým trikem schovávalo tohle.

„To nezpochybňuju. Oblíkni se a podej mi pak tiramisu z ledničky, díky," prohlásím, zatímco se poslepu přesouvám k Nikově posteli.

„Takže ty mě tady přepadneš a já tě budu ještě obskakovat? Neměla by ses mi třeba omluvit?" Uchechtne se.

„Nikoliv, je to tvoje vina. Kdo ví, jestli z toho nebudu mít nějaké trvalé následky." Třeba několik bezesných nocí. Kruci, kruci, kruci. Musím se uklidnit. Není nejmenší důvod se vzrušovat.

„Na, drzoune. Vždycky dostaneš, co chceš?" Podá mi krabičku se zákuskem. Zastudí mě při tom na ruce. Nebo to byla kapka z jeho vlasů? Naskočí mi husí kůže.
„Skoro." Pokrčím rameny. Otevírám oči. Má na sobě čistou bílou košili s krátkým rukávem a rozepnutým posledním knoflíčkem u krku. Jakoby se jím snažil provokovat celé širé okolí k rozepnutí dalších.  Nebo možná jen mě. Kalhoty stále nikde, takže mám možnost obdivovat jeho zadek. „A kalhoty nosíš, nebo to na parkovišti byla jen výjimka?" Než stačí odpovědět, objeví se na prahu Ted. Poprosím: „Zlato, podal bys mi lžičku?"

„Ty jsi ještě nezačala? Čekal jsem, že už budeš po jídle," hodí mi ji.

„Čekal tady tenhle nudista. Trochu mě přešla chuť," zalžu a šlehnu po Oliverovi vyzývavým pohledem. Aniž bych stačila zareagovat, dostanu zásah jeho poštářem.

„Takhle držkatá je vždycky, nebo je to jen součást mého uvítacího balíčku?" Táže se Teda.

„Uvítací balíček, obvykle je ještě horší," zakření se Ted. Oliverův způsob řešení se mu evidentně zamlouvá. Rozhodnu se tuhle koalici ignorovat. Raději polštář položím na Nikův, aby se mi dobře leželo a pustím se do tiramisu. Tedova máma je bohyně! Zatímco ti dva zapředou rozhovor o nějaké nové onlinovce, jíž si musí nejpozději zítra večer rozhodně zahrát, já se ztrácím v myšlenkách. Nepřítomně pozoruju Olivera. Jeho vysportovanou postavu, křivý úsměv, neposlušné vlasy. Několikrát mě při tom načapá. Pokaždé odvrátím zrak, ale stejně se zase vrátím tam, kde jsem přestala. Nemůžu si pomoct. Jak asi chutnají jeho rty? Má ruce drsné, nebo spíš jemné? Udržel by mě opřenou o zeď, až by ze mě strhal oblečení? Je jeho zadek vážně tak pevný, jak vypadá? A to strniště! Ochotne bych si jím nechala podráždit kůži...

„Betyno! Kde je moje odvěká Nemesis?" Z chodbičky malého kolejního bytu se ozve těžké žuchnutí, jak nově příchozí odhodil zavazadlo na zem. Jeho hlas bych poznala kdykoliv, kdekoliv. Vysvobodí mě z nemravných úvah. A že jich je.

„Tam, kam jsi mě chtěl vždycky dostat, ale nikdy se ti to nesplní, pitomče." Křiknu jízlivě na Nika a špitnu k Oliverovi, který si zrovna přikládá k ústům láhev vody, varovně: ‚‚Opovaž se mi někdy říkat ,Bety'. Tenhle je trochu pomalejší, jen proto jsem mu za to ještě neublížila.'' Oliver se zasměje a polije si košili. Ta se mu lepí k tělu. Bože, co mi to děláš? Neochotně se odvrátím.

„Vidím, že ani diplom ti ke slovníku dámy nepomohl. A zas si moc nefandi," protočí panenky Nikolas, jakmile vejde do ložnice. Na rtech, o nichž sní půlka holek v kampusu, mu ale hraje pobavený úsměv. Vyrazí ke mně, aby mě klasicky objal na uvítanou. Tady jakýkoliv náš fyzický kontakt na zbytek roku končí. Jakmile spatří Oliverův zmatený výraz, zatímco se Tadeáš pobaveně šklebí našemu internímu žertíku, zasekne se.