Noci s Elibeth

IX. Mám strach. Neovládám to

‚‚Promiň, ty už jsi spala, viď?'' Šeptá Oliver obtížně. Patrně má co dělat, aby se nehihňal. Artikulace taky značně pokulhává. Po mém odchodu nejspíš ještě nějaký drink padl.

‚‚Jak tě to napadlo? Obvykle touhle dobou trénuju gymnastiku,'' odvětím nevrle. ‚‚Co tady děláš?''

‚‚Nooo... Neozvala ses mi,'' opře se o futra kousíček od mé tváře. Ucítím vůni coly s rumem. Běžně nesnáším alkoholový dech s jakoukoliv příchutí, v jeho případě mi to ale z nějakého důvodu nepřipadá nepříjemné. Neuhnu.

‚‚Proto ses rozhodl mi téměř způsobit infarkt uprostřed noci?''

‚‚Musel jsem tě zkontrolovat. A taky mám takový malý problém,'' zahihňá se. Nevím, jestli je to nakažlivé, nebo jestli se mi chce smát tomu jeho hihňání. Skoro vyprsknu.

‚‚Vážně? Svěř se kamarádce,'' vyzvu ho medově. Zoufale se snažím udržet vážnou tvář, ale pravděpodobněji z toho vychází podivná grimasa.

‚‚Víš, kluci se mi nějak cestou ztratili. Nebo já jim. Moc nevím. Možná jsem ani neodcházel s nimi. Ale na pokoji nejsou a já jsem si vůbec nevzal klíče. Ani dovolat se jim nemůžu. Tak mě napadlo, víš...'' Kouká na mě jako ztracené štěně a nervózně se škrábe na temeni.

‚‚Copak tě napadlo, drahoušku?'' Povzbudím ho.

‚‚No, víš, jestli bych nemohl přespat u tebe. Budu hodnej, fakt!'' Dušuje se. Na okamžik se nezmůžu na slovo. Nevygradovat dnešní noc oním směrem, asi bych mu už připravovala podlahu, ale teď nevím. ‚‚Prosííííííím, Eli. Nenech mě spát na chodbě. Prosím, prosím, prosím!'' Klekne na kolena a škemrá. To už se dusím smíchy.

‚‚Pojď dovnitř, prosím tě. Ale máš podlahu,'' varuju ho. Zatímco vchází do pokoje a zamyká, vytáhnu z úložného prostoru tenkou skládací matraci spolu se zbytkem náhradních lůžkovin. Nejprve matraci rozložím přímo pod svou postel, pak si však uvědomím, že pokud budu potřebovat z jakéhokoliv důvodu vstát, dost možná bych na Olivera zapomněla a šlápla mu tak přímo do obličeje. Proto ji nakonec otočím kolmo souběžně s oknem. Solidárně vyměním svůj velký polštář za malý rezervní, přihodím prošívanou deku, kterou jinak používám během letních měsíců. ‚‚Mám se ti podívat po nějakém triku na spaní?''

‚‚Myslíš, že se tyhle pracky protáhnou čímkoliv, co máš ve skříni?'' Ušklíbne se Oliver a demonstruje mi svaly. Pěkné svaly. Žádná přehnaná kulturistika. Přirozeně vyrýsované ruce chlapa, co občas cvičí s vlastní vahou a často nosí těžké věci. Nedám nic ze svého zalíbení najevo. Radši teatrálně protočím panenky.

‚‚S přehledem,'' odseknu. A vím přesně, kde taková trika najdu. Máma prakticky nespala v ničem jiném než ve starých armádních tričkách svého otce. Odmalička. Když jsem o mámu přišla, fasované kusy oblečení se staly drahocennou součástí mého dědictví. Zní to zvláštně? Možná. Jenže pro mě tyto kousky představovaly způsob, jak se mámě přiblížit. Pořád všechny voní jejím pracím práškem. Vlastně mě překvapuje, že jsem vůbec ochotná je někomu půjčit. Zvláště někomu opilému. Přesto jedno z nich teď držím v ruce připravená jej hodit po tom přiblble se uculujícím budoucím kameramanovi. Režisérovi. Produkčnímu. Vlastně nevím, co přesně zamýšlí se svým životem. Nicméně rozhodně plánuje zbytek dnešní noci strávit tady. ‚‚Chytej.'' Překvapivě hbitě zachytí tričko ve vzduchu. Prohlédne si svůj nový outfit.

‚‚Maskáčový vzor? Snažíš se mě skrýt sama před sebou?'' Kdyby to fungovalo takhle snadno!

‚‚Převlíct, sklapnout, spát.'' Vydám jasné pokyny. Jestli se proberu jen o trochu víc, už neusnu. Zachechtá se. Slyším, jak si mění svršky, zatímco se uvelebuju zpět ve své posteli. Jeho přítomnost mě znervózňuje. Snažím se to ignorovat. Otočím se obličejem ke zdi. Soustředím se na svůj dech. Čtyři sekundy nádech. Sedm vteřin zadržet. Osm výdech. Obvykle se technikou snažím sebrat vítr z plachet panickým záchvatům, snad zabere i na Oliverovu existenci. Konečně zavládne ticho.