Noci s Elibeth

XIII. Jsi filmový schizofrenik!

„Jezdit s tebou do Dánska?" Zamrká zmateně.

„Ne, myslím být tady se mnou. Tahat mě z bryndy." Povzdechnu si. „Nechci znít nevděčně, dnes jsi pro mě udělal několik fakt hezkých věcí. Vážím si jich. Tvé pomoci. Jen bych byla nerada, kdybys se mnou marnil čas, přestože bys..."

„Přestaň, prosím," skočí mi do řeči. „Je to přesně naopak. Potřebuju tady být a nikde jinde být nechci." Přitáhne si mě do náruče. Nezmůžu se na slovo. Čekala jsem, že mě nějak odbyde. Nebo odejde. Ale ne tohle. Jakoby mě ovládal někdo jiný, opřu se hlavou o jeho hruď a chvíli jen naslouchám jeho srdci. Jako posledně. Pomalu se uvolňuju. Snažím se vstřebat, jak přirozené mi tohle všechno vlastně připadá. Důvěrně známé jako vůně domova. Přitom rychlost mého tepu jistě zdatně konkuruje závodníkům ve sprintu.

„Díky," přeruším mlčení. Jeho stisk krátce zesílí, čímž mi dává jasný signál, že se mu můj vděk donesl až k uším.

„Přestaň už přemýšlet. Radši mi řekni, jaký je tvůj nejoblíbenější film," odbočí od tématu s nepatrným povzdechem a jediným pohybem, při němž mě však nepouští, si podá notebook. Vyjede z okna se svým videem, načež se objeví Netflix.

„Nevím. Poslední roky jsem na filmy moc nekoukala a ty z období dospívání jen těžko můžu stále považovat za své nejoblíbenější," pokrčím rameny. V hlavě mám naprosté prázdno. Vlastně mě nenapadá jediný film. Vyluxováno.

„A na co koukala Bety?" Když z jeho úst zaslechnu tuhle podobu svého jména, automaticky trochu ztuhnu. Ale obvyklý nepříjemný pocit se nedostaví. Snad proto, jak to myslí. Neoslovuje mě máminou verzí, nýbrž se ptá na tu osobu, jíž jsem bývala. S níž dnes sdílím tak málo. Přinutím se zamyslet. Jdu rovnou k věci, nezastavuji se u žádné ze vzpomínek. Soustředím se jen na cíl. Jako bych se snažila přeběhnout visutý most nad hlubokou roklí.

„Na Harryho Pottera. A Síly temna, Armageddon, 96 hodin, Pád Bílého domu, Pořád jsem to já. Taky jsem nikdy nepohrdla teenage komedií ani romantickými filmy." Vyjmenovávám, když zaznamenám, jak Oliver potlačuje smích. Zvednu podrážděně hlavu k jeho tváři. „Co?!" Už to nevydrží a vyprskne.

„Jsi filmový schizofrenik!" Konstatuje pobaveně.

„Čekala bych, že právě ty oceníš mou schopnost dát šanci téměř každému žánru. Opovrhuji jen drastickými thrillery a horory. Po těch se mi špatně spí," hájím vehementně svůj apetit.

„Tvou otevřenost samozřejmě kvituji, ale uznej, že 96 hodin a teenage komedii dělí slušná vzdálenost," povytáhne obočí s úšklebkem.

„Vždycky jsem byla něco extra," opětuji mu pohled neústupně.

„To rozhodně." Už se nesměje. Jeho oči se zdají temnější než před chvílí, kdy mu po rtech poskakoval uličnický smích. Pomalu si opře si čelo o moje. Opatrně. Oční kontakt nepřerušuje. Přes tlukot svého srdce a těžký dech neslyším ani vlastní myšlenky. Matně si uvědomuju, že odkládá notebook vedle sebe, aby uvolněnou rukou mohl něžně přejet pro linii, kde mi končí tvář a začínají vlasy. Pokračuje až ke klíční kosti. Naše pohledy se zdají stále urputnější. Připadám si, jakoby se vše kolem točilo. Polévá mě horkost i mráz zároveň. Uvnitř se mi svírá snad každičký sval. Bez přemýšlení mírně zakloním hlavu, ve stejném okamžiku mi vjede prsty do vlasů na týlu, sevře je v pěst a jemně zatáhne. Každá vteřina mi připadá dlouhá jako věčnost. Naše rty dělí pouhé milimetry. Cítím teplo jeho dechu. Nevzpomínám si, že bych kdy s někým zažívala něco natolik intenzivního. Pohlcujícího. Vzrušujícího. Toužím po dalším jeho polibku. Po dalších dotecích. Jsem si skoro jistá, že je na tom stejně. A přesto krok vpřed neudělá. Nechává rozhodnutí na mně. Já mám být tou, kdo nás buď vhodí do propasti, nebo ustoupí zpět. Ale co z toho nás zachrání?