Noci s Elibeth

XXI. Unáším tě

S telefonem u ucha se natáhnu na postel a mírně zakloním hlavu. Ten drobný pohyb mě upozorní, že jsem strávila příliš mnoho času zíráním do studijních materiálů a do monitoru. „Au," uklouzne mi.

„Co je?" Zarazí se Oliver uprostřed věty na druhé straně telefonu. Na začátku vánočních prázdnin jsme si začali psát. Pak jednou zavolal, protože mi potřeboval povyprávět historku z baru, když se sešel se starými přáteli. O dva dny později jsem zavolala já, protože jsem potřebovala chvíli slyšet něco jiného než nahrávky z přednášek. A najednou jsme si volali každý den.

„Nic, jen jsem změnila polohu a moje krční páteř dělá, jakoby jí bylo osmdesát." Zavrčím.

„Nejvyšší čas přehodnotit své dnešní plány," zasměje se Oliver. Podle utichajícího ruchu kolem něj soudím, že právě zaparkoval.

„A co bych tak asi měla dělat? Nafintit se, nasoukat do kožené minisukně a vyrazit jen tak naslepo do baru, abych se o půlnoci políbila s náhodným týpkem pod obraz? Ne děkuji, raději risknu vstup do nového roku se svým jahodovým šampusem a silvestrovskou estrádou ze záznamu. Už jsi dorazil?" Zívnu si.

„Dorazil. No, nemyslel jsem zrovna bar a náhodné týpky, ale říkal jsem si, že bys možná-" Jeho hlas přehluší zaklepání na dveře.

„Počkej, vydrž. Někdo klepe." Skočím mu do řeči a neochotně se zvednu z lůžka, abych zjistila, co ode mě kdo potřebuje. Tipuju to na tu partu prvaček z patra výš, které jsem potkala s několika lahvemi vína v ruce. Zaručeně zjistily, že nemají čím vytáhnout korek. Připravená oznámit, že vývrtku nemám, odemknu a otevřu.

„Říkal jsem si, že bys možná mohla sbalit pár švestek na dva dny a trochu si toho Silvestra užít." Oliver stál se samolibým úsměvem na prahu mých dveří. Užasle jsem na něj zírala. Zcela perplex. Když skutečnost došla všem mým mozkovým buňkám, začala jsem se smát a na uvítanou ho lehce objala.

„Co tady, sakra, děláš?" Vyhrkla jsem.

„Unáším tě. Měla by sis s tím balením pospíšit, protože za čtyři hodiny máme být na chatě," poznamená jako hotovou věc.

„Na jaké chatě?" Domáhám se detailů stále na prahu svého pokoje.

„To můžeme probrat cestou nebo při nákupu občerstvení. Sbal si, v čem se ti bude příjemně slavit Silvestr v hezké dřevěné chatě s asi patnácti lidmi, pyžamo a vše, co potřebuješ na přespání. Předpokládám, že lyžařské oblečení nemáš, ale to vyřešíme pak. Pořád se nehýbeš. Proč?" Povytáhne obočí.

„S jakými lidmi? Nevím, jestli umím ještě lyžovat. Nelyžovala jsem tak deset let." Koktám a jsem si celkem jistá, že se mi zmatení zračí ve tváři.

„Nebudeš lyžovat. Aspoň dneska ne. Ale až si budeme připíjet mezi hromadami sněhu, co tam jsou, věř mi, že chceš být oblečená v lyžařském." Mrkne na mě Oliver.

„S jakými lidmi?" Opakuju.

„S lidmi, které znám a ty ne." Zakření se s předstíranou nevinností v očích. „Prosím, mohla by ses prostě sbalit?"

„Musím se učit." Vážně se musím učit. Hned třetího ledna mám zkoušku. Sice si na ni věřím už teď, ale bez přípravy tam rozhodně jít nemůžu.

„Sama jsi říkala, že ti do hlavy dnes už nic neleze. Učila ses celé prázdniny, tak si pojď dát na dva dny pauzu. V podstatě na den a půl. Druhého dopoledne jsme zpátky. Prosím. Ségra se na tebe těší." Poslední věta mě zaskočí.