Noci s Elibeth

XII. Víš, že tohle nemusíš, že jo?

Sleduji, jak se mu mírně krčí obočí a u kořene nosu se rýsuje malá vráska. Tváří se, jakoby na tom, co právě dělá, závisela existence celého lidstva. Musím se pousmát. Fascinuje mě. Snad nikdy v životě jsem neviděla tak hluboké soustředění. Úsměv mi však povadne v momentě, kdy si vzpomenu, proč tady vlastně sedí. U mého psacího stolu, na mé židli. A co tomu předcházelo.

„Znervózňuješ mě," protne sametovým hlasem ticho, aniž by udělal byť jen jediný pohyb navíc.

„To bych nerada, nechci mít v tom překladu chyby. Pověst se zpět získává těžko," odvětím. Vzápětí bych to ale raději neřekla. Jsem ta poslední, kdo by měl hovořit o pověsti. Z mé ostatně zbývají pouhé fragmenty.

„Práci už jsem dávno odeslal, teď dělám na něčem jiném," konstatuje Oliver a šibalsky mým směrem střihne obočím.

„Jak poslal? Jako do agentury? Z mého mailu? Co jsi tam napsal?" Vytřeštím oči a vymrštím se na posteli do sedu.

„Klid, Elibeth," zasměje se mému šoku. „Napsal jsem, že se omlouváš, nevíš, proč e-mail nedorazil a posíláš překlad znovu. Dokonce už ti potvrdil přijetí s tím, že je vše v pořádku."

„Vážně?" Zapochybuju.

„Vážně," přikývne. „Buď v klidu. Jo, ještě tady vyskočila zpráva od nějaké Mariany, ptala se, kde jsi. Na to jsem teda už neodepisoval, nechtěl jsem se ti hrabat v soukromí."

„Děkuji. Za všechno. Dneska jsi mě vážně zachránil," odpovím se vší vděčností. „Na čem teď vůbec děláš?"

„Je to takový projekt," pokrčí rameny neurčitě, ale v pohledem ode mě uhne.

„Ukážeš mi to?" Zeptám se zvědavě.

„Možná až to bude hotový. Ale to ještě nějaký čas potrvá. Můžu ti ukázat něco jiného, jestli chceš," navrhne téměř nejistě.

„Tak jo. Mám jít k tobě?" Už už se zvedám z postele.

„Ehm... Ne. Uděláme to jinak. Ať to má styl. Zajdu pro projektor a pustíme to na zdi." Rozhodně vyskočí od stolu a zaklapne notebook. Až teď si všimnu, že teď už seděl u svého vlastního přístroje. Musela jsem spát pěkně tvrdě, když jsem si nevšimla jeho odchodu.

„Jak? Tady není ten projektor kam dát," rozhlédnu se kolem.

„To už mám vymyšlené. Bez toho bychom museli totiž změnit plány na dnešní večer," prohlásí tajemně.

„My? My máme plány?" Jsem zmatená.

„Jistě. Ty dostaneš teď jeden velmi důležitý úkol. Támhle na poličce je popcorn do mikrovlnky, ten běž připravit. Já zatím vyřeším techniku," přikáže mi. „Jo a nezamykej mi pokoj, to by mi dost zkomplikovalo jakoukoliv aktivitu."

„Možná bych si dala nejdřív sprchu. Přeci jen jsem od rána v pyžamu a úplně se necítím," přiznám. Vlasy se mi nepříjemně lepí k obličeji a pokud mám s Oliverem strávit zbytek dne, raději bych své přirozené pižmo vyměnila za vůni svého květinového sprchového gelu.

„Jak si slečna přeje. Takže ty máš na starost sprchu, já zbytek." Poslední Oliverovo slovo už se překrývá s bouchnutím dveří, za nimiž mizí. Trochu se protáhnu a podívám se na telefon. Je skoro šest. Odepíšu Mari, že mi dnes nebylo dobře, zkontroluju mailovou schránku a pŕedevším Oliverovu korespondenci s agenturou. Zdá se, že je opravdu vše v pořádku. Náruč si naplním čistým oblečením, sprchovými potřebami a zamířím do koupelny. Když na sebe o pár minut později pustím vroucí proud vody, ozve se šrám na obličeji coby laskavá připomínka rána. Unikne mi několik slz. Tohle se nesmí opakovat, slíbím si. Ale dokážu slib dodržet? Kdy jsem se vůbec přestala ovládat? Jak se ze mě stalo tohle? Vír myšlenek krutě trýzní mou duši. Vyvinu veškeré úsilí, abych jej zastavila. Dnes už to stačilo. Oliver pro mě naplánoval večer. Nejspíš můj první přátelský večer v životě, jehož součástí zároveň není nějaký večírek. Snažně ignoruji všechny spletence, jaké můj vztah s Oliverem doprovází. Dnes na ně myslet nechci. Ani je řešit, rozuzlovávat, natož něco zamotávat. Dnes chci jen existovat, bavit se, odpočívat. S tím rozhodnutím si smyju z vlasů i těla pěnu, zastavím vodu a opustím sprchu. Přede dveřmi pokoje, kam se po dvaceti minutách vracím, si ještě rychle znovu prohrábnu rukou vlasy. Kdybych si bývala vzala fén, nemusela jsem teď čelit náletům studených pramenů, jež se mi lepí na obličej, krk i šíji. Jsem z toho nervózní. Nebo možná z faktu, že mám v pokoji Olivera. Ne, určitě je to těmi vlasy. Potlačím klíčící třas ve svých rukou a natáhnu se po klice. Vstoupím. V místnosti panuje šero, jaké lze už v polovině podzimu po šesté večer očekávat. Jedinými zdroji světla jsou lampička na nočním stolku a paprsek projektoru ozařující většinovou část zdi naproti od postele. Lůžko se během doby mé nepřítomnosti proměnilo v improvizovaný gauč plný polštářů a srolovaných pokrývek, jejichž povlaky jsou mi matně povědomé. Tuším, že se sem stavily na zálety z Oliverova obydlí. Podobně jako mohutný stojan, na němž je projektor.