Noci s Elibeth

XVI. Smím prosit dřív, než skončí píseň?

Pohrdání z jejího tónu jen příští. Z pouhého postoje tuším, jak v ní vše jen vře.

„Jo, v tom se shodneme. Elibeth tě dalece předčívá. A teď dovol. Jak vidíš, nejsem sám, máme hlad a pomalu pokoušíš mou trpělivost." Odsune ji z cesty, bez ohlédnutí vklouzne na místo řidiče a zabouchne za sebou. „Ženo, můžu ti svěřit kořist?" Musím se smát.

„Beze všeho. Ale nebojíš se, že ti ta kráska venku objede auto klíčema?" Ušklíbnu se, když přebírám malou tašku s nákupem.

„Neudělala to dosud, takže ne, nebojím. Kromě toho to není její styl. Tereza se mstí sofistikovanějším způsobem." Zavrtí zcela nevzrušeně hlavou.

„Co to znamená?" Zvědavost mě přemůže.

„Nebyl jsem přítomen, to zdůrazňuji, ale podle Sarah jednou například podplatila ostrahu obchodu, aby obvinil jednu holku, kterou neměla ráda, z krádeže. Jindy zase údajně ukecala svého obdivovatele, aby se jiné holce pohrabal v autě a ona nedokázala nastartovat. Zrovna při odjezdu na víkendovou akci, kde ji Tereza nechtěla. Náhodička. Tereza si ruce nešpiní, zakže dokud tady nebude mít armádu poskoků, jsme v pohodě."

„My? Co s tím mám společného?" Zarazím se. Ostatně se téhle kočce vyhýbám jak čert kříži.

„Vidí, že mě zajímáš. A vidí tě se mnou. Jednoduchý," mrkne na mě.

„Přestaň. Byla bych ráda, kdybyste mě ze svého dramatu úplně vynechali." Založím si ruce na prsou podrážděně.

„Osobně bych svou účast taky rád odřekl, ovšem nevím kde. Věř mi, že je poslední živou bytostí, s níž mám zájem se jakkoliv zaplétat. Jednou stačilo," povzdechne si.

„Možná bys jí to měl říct," špitnu.

„Myslíš, že jsem to už neudělal? Dneska, před týdnem, hned ten první večer v Bloku. Na její zprávy nereaguju, když mě někde odchytne, beru čáru. Ego jí však nedovoluje přijmout jakékoliv odmítnutí." Zavrčí. Najednou se atmosféra v autě úplně změní. Nepříjemně zhoustne. Udělá se mi v krku knedlík, polije mě horkost. Potřebuju se rychle dostat ven. Přehnala jsem to. Teď se na mě zlobí. Proč jsem nedržela zobák?

„Promiň," pronesu přidušeně. Auto konečně parkuje před kolejí. Zamumlám pozdrav a než se stačí Oliver vzpamatovat, už běžím do svého pokoje. K vlastní úlevě nikoho nepotkám. Vinu postupně střídá vlna nenávisti k sobě samé. Vždycky všechno pokazím, přitom on mi pomáhá, jak jen může. Jsem odpad. Absolutní tragéd. Nezasloužím si, aby mě měl kdokoliv rád. V poslední vteřině se zarazím. Nehty už se mi zarývají do kůže, stačil by jen jeden nepatrný pohyb a paží by se mi rozlila známá bolest, s níž po chvíli přichází úleva. Ale tentokrát to neudělám. Chci to řešit jinak. Než si to rozmyslím, sednu si na ruce, abych nepodlehla. Bolest uvnitř sílí. Slyším otcův křik a odsouzení. Před očima se mi přehrává film všech chyb, které jsem udělala. Pevněji zavřu víčka. Potřebuju umlčet všechny ty hlasy. A najednou si začnu zpívat. „Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas..." Jednotlivá slova vánočního evergreenu prokládám pronikavými vzlyky. Píseň nezní vesele, melodii lze jen těžko rozeznat, ale než podruhé skončí refrén, cítím se klidnější. Ne klidná, ale osvobozená. Když si uvědomím, co se právě stalo, zalijí se mi oči znovu slzami, nyní však s příměsí úlevy. Neublížila jsem si. Dokázala jsem odolat. Ještě několik minut sedím na podlaze, než se konečně zvednu, zbavím se zničeného oblečení a nahradím jej čistým domácím úborem. Zrovna si gumičkuji vlasy do vysokého ohonu, když se ozve zaklepání. Opatrně otevřu.