Noci s Elibeth

XIV. Pojď sem a postav se následkům svých činů jako muž

Chci si promnout oči, ale než dopravím ruce k obličeji tvrdě narazím.

„Ty vole!" Vyjekne Oliver vedle mě a šokovaně zamrká. Vypadá jako vyoraná myš, což mi způsobí nekontrolovatelný výbuch smíchu.

„Pro... pro... miň," hýkám, sotva popadám dech. Pokoj se topí v záplavě denního světla. Venku je krásně. Počasí skoro láká k procházce. Výraz v Oliverově tváři ovšem vypadá na letní bouřku. Nevím, jakou bolestivou smrtí se mě chystá zneškodnit, ale jakmile do mě šelmovsky zabodne oči a natáhne se po mně, hbitě se vysmýknu a vyběhnu z postele. Zběžně zjišťuji, že máme na sobě oba pořád ještě včerejší oblečení. Museli jsme usnout při filmovém maratonu.

„Pojď sem a postav se následkům svých činů jako muž!" Zachraptí Oliver s falešně vážnou tváří. Jeho ranní chrapot mi připadá až absurdně sexy. Podobně jako jeho vlasy, mírně oteklé oči, vytlačená vráska na čele. S každým dalším ránem na něm vnímám víc a víc detailů. Drobností, jimž propadám. Z nichž mám strach. Víc a víc. Nasadím zcela nevinný kukuč.

„To nemohu, pane. Nejsem totiž muž. Nýbrž křehká žena. Něžná květina. Zcela nevinná!" Odrecituji procítěně jako správná divadelní diva.

„Ty určitě! Pocem!" Než se naděju, přiskočí ke mně, stáhne mě zpět na postel a začne mě lechtat. Řechtám se, pištím, sotva popadám dech.

„Nemáš jít náhodou do školy nebo tak něco?" Zeptám se s nadějí. Už mi dochází síly. Oliver toho využije, zavalí mě do peřiny jako obrovské burrito a znemožní mi jakýkoliv další pohyb. Zalehne mě. „Okamžitě mě pusť!" Mrskám sebou ze strany na stranu.

„To zrovna," řehní se. „Myslím, že potřebuješ zklidnit hormon. Trčíš tady celý týden u počítače a to je nejen nezdravé, nýbrž i nebezpečné. Pro mě. Víš, jak mě bolí nos? Takže si na něj jdu dát led, ty se dej dohromady a za hodinu mě vyzvedni. Nebo ne. Sejdeme se u auta. Vezmi si pevný boty, čeká nás náročný terén." S posledním slovem se rukama odrazí od matrace a vydá se ven. Rychle se vyprostím ze své improvizované svěrací kazajky.

„Co znamená náročný terén? A co bude s tou školou? Nebo se všemi těmi věcmi, co tady máš?" Dožaduji se rychle odpovědí, jakmile se můžu zase svobodně hýbat. Zarazí se u pootevřených dveří, povytáhne obočí, nasadí typický úšklebek plný tajemství.

„Zaprvé věřím, že jsou mé věci u tebe v bezpečí. Zadruhé do školy nemusím. A pokud jde o náročný terén..." Zamyslí se. Pohledem zabloudí k mé sbírce obuvi. „Řekněme, že pokud si obuješ cokoliv jiného než ty černé tenisky s růžovýma tkaničkama, budeš hořce, ale velmi hořce litovat. Ještě nějaké otázky?"

„Ještě bych ráda znala místo činu."

„Překvapení. Konec vybavování, roští na tvé hlavě potřebuje zkrotit," zakření se na mě a včas zmizí na chodbě, aby se vyhnul polštáři, který po něm na znamení díků za nejapnou poznámku mrštím. Přejdu k zrcadlu, abych zjistila, jak moc pravdy se skrývá v jeho špičkování. Vlasy však nakonec zcela ignoruju. Zírám jen na šrám na tváři. Zhluboka si povzdechnu. Napůl rezignovaně, napůl úlevou, že mezi spolužáky musím až ve středu. Do té doby se snad rána zahojí aspoň natolik, abych ji lehce překryla make-upem. Chvíli na sebe jen koukám. Jakoby mi měl odraz odpovědět na všechny palčivé otázky. Proč jsem to zase nezvládla? Proč jsem do toho kdy vůbec spadla? Proč se neumím se situací vyrovnat jinak? Je to jako zatmění. Jako volit mezi kolapsem a tímto ventilem.

„Co by na to řekla máma?" Špitnu. S touto myšlenkou se rozbrečím. Mámě bych zlomila srdce. Nesnesla by vědomí, že lítám v něčem takovém. Že si ubližuju. Jenže kdyby tady máma byla, nikdy bych se v destruktivním kolotoči neocitla. Neskončila bych u otce, nemusela bych se snažit vyrovnat se ztrátou sama, nehledala bych jakýkoliv způsob, jak zabránit srdci dál bolet. „Proč mi tě vzali, mami? Takhle to být nemělo," vzlykám. Se zády opřenými o stěnu se svezu na podlahu. Byla pro mě celý svět. Oáza v poušti. Bezpečné útočiště. Stále slyším, jak mi před spaním šeptala slova útěchy i povzbuzení, zatímco mě vískala ve vlasech. Opakovala, jak moc si přeje jen tři věci - abych byla zdravá, šťastná a svá. Nikdy se nevzdálila, aniž by mi řekla, jak mě miluje. Nenadávala mi, netrestala. Trpělivě vysvětlovala, dokud jsem nepochopila, proč považuje některé věci za špatné. Ani během nejtěžší puberty jsem jí nelhala. Samozřejmě jsem kolikrát nasupeně odpochodovala do pokoje, když mě nepustila na večírek nebo někam s nedůvěryhodnými přáteli, ale o hodinu později už jsme spolu seděli před televizí, sledovaly filmy či reality show, zobaly nejrůznější dobroty a když jsem v takové večery usínala, byla jsem ráda, že jsem nakonec nikam nešla. Měla jsem v mámě nejlepší přítelkyni. Složím hlavu do dlaní, mnu si spánky, ze všech sil se snažím dostat dech pod kontrolu. Teď ne. Nemohu se úplně sesypat. Za chvíli musím za Oliverem. S povzdechem se přinutím zvednout, posbírat si věci do koupelny a vyrazím vstříc očistě.