Noci s Elibeth

XVII. To, co dokáže tento brouček, nedokáže žádný muž

Jak se říjen překlopil v další měsíc, nemám ponětí. Listopad se kolem mě prohnal už jen jako zrychlený film. Ačkoliv v jazykovce nastalo celkem klidné období, v překladatelské agentuře nastalo klasické předvánoční peklo. Firmy se snaží uzavřít kontrakty ještě před koncem roku, dotahovat projekty, dodavatelé se dohadují s odběrateli a mně z toho v kombinaci se školou může trefit šlak. Když už toho na mě začíná být moc, vzpomínám na noc na střeše kolejí, kam od té doby s Oliverem chodíme každý pátek. Někdy sami ve dvou, jindy s klukama, pokud zrovna neodjíždí na víkend domů. Na večírky jsme v uplynulých týdnech neměli ani sílu, ani čas. Cílová rovinka semestru, termíny testů a seminárních prací nám neodbytně dýchají na krk. Jen dvakrát jsme vyrazili do Blocku. Já se uklidnit tancem a zapomenout na dně sklenky bílého, Nik si napravit studiem pošramocené ego, Ted se schovat před Kařinými projevy něžností a Oliver tam byl jednoduše s námi. Pátky na střeše se pro nás čtyři staly útěkem od povinností. Možností v klidu si sednout, sdělit si novinky, postěžovat si. Přebíhám právě silnici a v tu chvíli se to stane. Na tváři mi přistane první sněhová vločka. Tmě navzdory vzhlédnu k nebi. V kuželu světla pouliční lampy je vidím zcela jasně. Padají jedna za druhou jako zrnka písku v přesýpacích hodinách. Honem vběhnu do budovy, beru schody téměř po dvou. Chci být první, kdo jim to řekne. Horlivě rozrazím dveře pokoje číslo 52. Jen se nadechnu, abych spustila, avšak v ten moment prudce narazím do pevné hrudi vonící po pánském sprchovém gelu. Vůně mě na okamžik obejme stejně pevně jako mě k této hrudi tisknou paže, kdykoliv mě přistihnou v mizerii. Odskočím stále ještě trochu omámená, rozhlédnu se po místnosti, podívám se do Oliverových zelenošedých očí. Po tváři se mi rozlije nadšený úsměv.

„Venku-" Spustím sípavě.

„...sněží." Sebere mi novinu ta novodobá verze Adónise do půl těla svlečená.

„Hej, to se nedělá!" Postěžuju si dotčeně.

„Kámo, sebral jsi jí všechny hračky! Teď jí budu muset dát i ten poslední kousek mrkvového dortu, co jsem před ní dosud schovával." Zaúpí s pobaveným úšklebkem Ted.

„Jak, prosím?" Vstoupila jsem snad na nepřátelskou půdu, kde mě každý nenávidí? „Zopakuj to!" S přivřenýma očima vkráčím do útrob pánského doupěte, abych si se svým rádoby nejlepším přítelem vyjasnila situaci.

„Dort. Mám dort. Dej si dort," brebentí, zatímco těžce potlačuje smích. Poslepu otevírá lednici. Nespouští mě ze zorného pole.

„Zopakuj mi tu část, kde přede mnou ukrýváš tenhle malý kousek nebe." Artikuluji hlásku po hlásce. S každým krokem jsem mu blíž. Nemá kam utéct. Skončí skřípnutý v rohu mezi zdí a lednicí. V rukou svírá talířek s posledním kouskem kulinářské tvorby své matky.

„Dort?" Usměje se jako svatoušek a vystrčí před sebe zákusek. Jedním ladným pohybem si jej přeberu, ale neodpustím si pořádné dloubnutí do boku, při němž nadskočí. „Au!"

„Mmmmmm. Bože!" Vzdychnu blahem, jakmile pozřu první kousek. Spokojeně se uvelebím na Tadeášově posteli.

„Takže takhle to zní!" Vykřikne vítězoslavně Nik s ďábelsky povytaženým obočím.

„Co jako?" Přeměřím si ho.

„Když tě muž uspokojí," upřesní bez mrknutí oka. Slyším, jak se už neudržel ani Ted, ani Oliver. Hýkají jako dva pubertální výrostci. Oliver se skácí vedle mě.

„Drahoušku, to, co dokáže tento brouček, nedokáže žádný muž." Prohlásím nevzrušeně. Spokojeně si naberu další kousek.

„Vsaď se," špitne nenápadně Oliver. Tak tiše, až zapochybuju, že jsem to vážně slyšela, přestože se trochu při polykání sousta zakuckám. Když se k němu otočím a uvidím, jak se do mě vpíjí pohledem částečně samolibým, částečně vyzývavým, jsem si zcela jistá, že jsem slyšela velice dobře. Soudě dle dění v místnosti jsem ovšem jediná. Přesně tak, jak to zamýšlel. Nemám slov.