Noci s Elibeth

V. Člověk nikdy neví, kdy kvůli tobě skončí na lavici svědků

Než dorazíme na nepovinnou hodinu komunikačních dovedností, Nik mi málem vymluví do hlavy díru. Ten kluk má tolik drzosti, že si dokonce ani nepamatuje, jak se jeho včerejší žabka jmenovala, ale je si skoro jistý, že to byla brunetka z druháku. V Nikově případě to ale taky klidně mohla být zrzavá profesorka s krizí středního věku. Holky jsou pro něj jen hrou. Zpestřením při studiu. Svým vzhledem i neskrývaným charakterem špatného kluka přitahuje všechny naivky v okolí. Vidí v něm svého Johnyho, pana Greye nebo Hardina. Věří, že právě kvůli jejich lásce se Nikolas změní. On jim upřímně vždy od začátku vyloží karty na stůl, ale ony si nedají říct. Snad jen jednou se mu nepovedlo zabodovat těma svýma jantarovýma očima a lišáckým úsměvem. A to se mnou. Večer po mejdanu na jejich pokoji, kde si mě mimochodem celý zaneprázdněný okolím ani nevšiml, mi zaklepal na dveře. Zapomněla jsem si u nich kolejní průkaz. Otevřela jsem mu už polonahá připravená do postele a moje odhalené nohy snad až příliš vysoko ho patrně navnadily. Následujícího týdne mě Ted pozval, abych vyrazila s ním i s jeho spolubydlícím vůbec poprvé do Blocku. Nik mě tam pak nalíval vínem, až jsem skoro nemohla chodit. Ted odešel dřív čili jsem zůstala odkázaná na Nika. Naštěstí si vzal do hlavy, že mě tu noc dostane, tudíž se nebránil prosbě mě doprovodit zpět na kolej. Cesta nám trvala nesmyslně dlouho. Šlo se mi těžko, neustále jsem se hihňala jeho naučeným hláškám. V půli cesty jsme dospěli k závěru, že si musíme odpočinout v univerzitním parku. Nevím, jestli si představoval, jak mě tam někde ohne přes lavičku, ale skončili jsme v trávě. Zírali jsme na hvězdy, mluvili o všem možném i nemožném, užívala jsem si jeho pozornost a v jeden moment i vášnivé polibky. Tam jsem ho zarazila. Přes alkoholový opar jsem mu dokázala vysvětlit, že se ode mě ničeho dalšího nedočká. Ještě to chvíli zkoušel, ale zřejmě mu to nakonec seplo. V tom parku jsme pak leželi další hodinu, dokud jsem vyloženě neumírala zimou, jakou umí naservírovat jen říjnové noci. Jejich čerstvá vůně s příměsí suchého listí patří k mým oblíbeným. Snad proto, že mi připomíná, jak se z největšího Don Juana kampusu stal můj kamarád. Pousměju se.

„Čemu se směješ?" Vytrhne mě z rozjímání Nik, sotva obsadíme lavici uprostřed posluchárny. Parta holek opodál si ho hladově prohlíží, pak stočí pohled ke mně. Zaslechnu něco jako: „Proč přišel s ní?" Očividně děvčata nebydlí na naší koleji, jinak by se neptala.

„Tomu, jaký jsi pitomec," opáčím se zářivým úsměvem.

„Pozor na slova, děvenko. Zatím jsem se nepustil do tvého ohozu jak k soudnímu stání jen proto, že mi tě bylo s tou kocovinou líto," pohrozí mi. Mně se zdálo divné, že nijak neokomentoval mé šaty. Je to chlap, můj šatník je mu bytostně jedno, ale tenhle kus z nějakého důvodu vážně nenávidí.

‚‚Člověk nikdy neví, kdy kvůli tobě skončí na lavici svědků," ucedím.

„Doufám, že aspoň v můj prospěch," povytáhne Nik obočí provokativně.

„To záleží, jak se budeš a nebudeš vyjadřovat o mých šatech." Mrknu. Ve stejnou chvíli vchází do učebny profesorka. Znám ji z chodeb univerzity už z bakálářského studia. Ta ženská je pes. Pes, co štěká i kouše. Doposud se mi dařilo jejím hodinám spolehlivě vyhýbat. Inu, po třech letech zjevně nastal náš čas.

***

Během patnácti minut už vím, že si pojem „nepovinný" každý vysvětlujeme jinak. Seminář sice v podstatě nemusíme navštěvovat, ale vzhledem k množství dílčích úkolů nezbytných pro splnění předmětu se z poctivé docházky rázem stává naprostá nezbytnost.

„A já doufal, že si jdeme pro kredity zadarmo a do dvaceti minut budeme venku," hlesne Nik, když nás profesorka po čtyřiceti minutách konečně propouští.