Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

28. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Moje srdce, nebo Removo? Nebo vlastně už mi zbývá jen to moje, to jeho jsem teď nejspíše už úplně roztříštila na milion malých kousíčků.

Z pohledu Lily:

Od rána se mi tu něco nezdálo. Skenovala jsem pohledem strop a snažila se ignorovat Jamesovo pochrupování.

Trval na tom, že budeme spát v jedné posteli. Nakonec mě přemluvil (včera spal na zemi a nachladnul, tak mi ho bylo líto, i když něco mi říká, že nejspíš jenom simuloval... Ale co kdyby ne?) a tak jsem ho pod podmínkou, že bude celou noc na jeho půlce a nechá mi peřinu, nechala spát na posteli. Stejnak nechápu, proč sem nedali dvě.

Každopádně mi přišlo, že z vedlejšího pokoje se ozývalo podivné rachtání a cinkání. Nejspíš to byly okenice, ale včera jsem je vůbec neslyšela...

Pohlédla jsem na budík, který jsem si s sebou projistotu sbalila a teď ležel na podlaze vedle postele, společně s Douškem živé smrti, který jsme včera s Jamesem za západu slunce umíchali. Tomu paku to přišlo praštěně romantické a já měla opravdu chuť ho něčím pořádně praštit, aby se mu to v té kebuli už konečně zrovnalo. Na druhou stranu občas mě ty jeho kraviny bavily.

Zachvíli osm hodin, hlásily ručičky budíku a mě to přišlo jako fajn čas, konečně vstát, protože přece jenom, nevíme, co za úkol dostaneme dneska. Včera to byl celkem záhul.

Když jsem vstala z postele, několik pružin zavrzalo a to stačilo k tomu, aby se probudil i James. Chvíli dezorientovaně mžoural a potom se na mě ospale usmál.

Já se s přáním dobrého rána zvedla a moje kroky vedly do koupelny. Nehodlala jsem riskovat, že by mě James viděl hned takhle po ránu, lepší bylo využít příležitosti, když ještě neměl na nose brýle.

Když jsem vyšla z koupelny, brýle už měl a zrovna otevřel dveře z ložnice do něčeho jako malé kuchyňky. Já šla za ním a to, co jsem uviděla po otevření dveří, mi vyrazilo dech.

Vůbec to tu nevypadalo jako včera. Všude byly třísky, totální svinčík, kredenc byl převrácený, okna otevřená, jedna noha u židle okousaná a uprostřed toho všeho seděl malý tvoreček, podobný ježkovi, ale něco mi na něm nehrálo.

Chvíli jsem jen šokovaně zírala s otevřenou pusou.

Jakmile nás tvor zmerčil, vydal podivný pisklavý zvuk a zakousnul se do další židle. Ten musel mít teda ostré zuby.

"Necháš toho ty jeden malej...!" James se po tvorovi ohnal a v tom momentě jsem si vzpomněla. Vždyť o tomhle jsme se učili v pátém ročníku a byl i ve zkouškách NKÚ!

"Je to bodloš! Podobný ježkovi, ale mnohem mazanější a inteligentnější. Miluje dřevo a má ostré bodliny," vychrlila jsem ze sebe, zatímco James bodloše bezúspěšně naháněl.

"To vidím, že má ostrý bodliny, ale co s tím? Musí na něj přece fungovat něco, čím ho chytneme, protože bez hůlek jsme nahraní," opáčil udýchaně a bodloš si zalezl pod převrácený kredenc. "Sakra!"

"Uhmm, bodloši..." Snažila jsem se rozpomenout, ale nepamatuju si, že bysme se učili bodloše přemoct bez hůlek, vždycky jsem ho vyřídila pomocí omračovacího kouzla.

"Ty spratku malá, teď okamžitě vylez! Já jsem James Potter a mám hlad, takže vylez bodloši, jinak se neznám!" Hučelo to pako pod kredenc a kdyby jsme byli v jiné situaci, nejspíš bych hýkala smíchy.

"Jamesi tohle nám teď asi nepomůže... Určitě to bude nějaká zkouška nebo něco..." Zajela jsem si rukama do vlasů a bodloš vylítnul zpod kredence a po čtyřech se rozběhnul do ložnice.