Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

31. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Fajn, nejspíš bude prostě lepší dělat, že se nic nestalo. Takže jsme zase kamarádi. Ale něco se přece jenom změnilo.

Od konce Přežití uběhlo už několik dní a upřímně, změnilo se toho docela dost.

Lily tráví s Jamesem až podezřele moc času. A to je divný. Hlavní na tom ale je, že vypadají šťastně. Oba dva, takže doufám, že jim to vydrží. A třeba to někdy posunou ještě dál, kdo ví... Uhm, teda já to vím. Cítím to v kostech.

Rem už ani není tak smutnej, nebo to aspoň dobře zakrejvá. To spíš, každopádně už se z něj zase začíná stávat náš starej dobrej Remus, kterej mi vždycky, když jsem v nouzi, vnutí kila čokolády. Mám pocit, že poslední dva měsíce tu čokoládu nutil hlavně sobě.

Moon je furt stejná, těžko říct, jestli se u ní něco změnilo... Chová se pořád stejně, takže asi tak. Ona si všechno nechává pro sebe.

A já... taky těžko říct. Hodně těžko říct. Kdyby se nestala ta jedna věc, určitě všichni víme, o čem mluvím, nejspíš bych řekla, že se u mě nic moc nezměnilo. Se Siriusem jsme pořád jakž takž kamarádi a nepozabíjeli jsme se.

Ale teď si nejsem tak jistá. Jsem zmatená. A to mě neskutečně vytáčí, nenávidím tenhle pocit.

Jinak Matt se chová tak nějak divně. Odtažitě. A nebo mi to tak jenom přijde, protože se mu snažím nenápadně vyhýbat, protože se vždycky, když se na něj podívám, cítím provinile.

Sirius se taky chová nějak zvláštně. Nebo to aspoň říkal James. Prej je na všechny bezdůvodně nepříjemnej a něco mu určitě přelítlo přes nos. A přece má Samanthu pořád na dosah! Nepochopím.

Zrovna jsme společně s ním a Hestiou mířili z KNP, s konečně dokončeným projektem v Siriusově ruce. Zítra ho odevzdáme Minnie a budeme mít konečně pokoj.

"Tak tady se s váma rozloučím. Musím jít... teda, chci říct mám takovou - ehm schůzku, takže proto už musím jít," řekla Hest, když jsme stáli u schodiště, který podle všeho vedlo směrem k havraspárský věži.

Obyčejně se v mluvení takhle nezasekávala. Proč jsou všichni najednou tak divný? Aspoň, že James zůstal normální. A mimochodem dokonce i Péta je divnej. Extrémně divnej a Mary jakbysmet. No, jak říkám, nepochopím.

"Jasně, uvidíme se zítra," usmála jsem se na ní a se Siriusem jsme pokračovali v cestě. Lepší bylo to nerozmazávat, stejnak by nám Hestia nic neprozradila.

V úterní podvečer byly chodby skoro prázdný, až to působilo divně. Dneska večer byl úplněk a tak jsme mířili rovnou do Velký síně, protože jsem se na to potřebovala najíst.

Na jednom z dalších schodišť, kterýma jsme procházeli (miliony schodišť - jedna z věcí, která mi na Bradavicích vadila) se Sirius málem srazil s Claire, která pospíchala naproti nám. Nejspíš fakt pospíchala, protože se jenom zadýchaně omluvila a letěla dál. Ani jsem se nemusela dívat, kam zabočila. Šla na schůzku. Klidně se vsadím o dvacet galeonů.

"Nebyla to ta... Crystal? Jak hraje v našem týmu," zeptal se zmateně Sirius a já s protočením očí přikývla. "Jo, přesně ta. A jmenuje se Claire."

"Tak tu jsem chtěl třeba mega dlouho! A vlastně jsem jí nikdy úplně nedostal..." Podrbal se na hlavě a já kousavě poznamenala: "To možná proto, že se nám všem začala vyhýbat."

"A proč?" Zeptal se Tichošlápek a já pokrčila rameny. "Těžko říct. Teda - já už na to tak nějak přišla, ale stejnak to nechápu. Jak si vůbec může myslet, že bych se s ní přestala bavit jenom protože má holku?!" Frustrovaně jsem seskočila z posledního schodu a zabočila do levý chodby.