Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

54. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Gideon jenom malinko pozvednul koutky a potichu zamumlal; "no právě..."

Růže ve skle, kterou jsem od někoho - a už mi je tak měsíc jasný od koho - dostala k Vánocům vypadala nejlíp za celou dobu, co jí mám.

Žlutý zvrásněný listy se změnily na tmavě rudý a vytvořily krásnej květ.

Sirius se mi nedávno přiznal, že je od něj. Říkal, že ukazuje, jak náš vztah vzkvétá.

Větší kravinu jsem snad v životě neviděla, ale tak aspoň je to milý. A alespoň budu vědět, jak na tom jsme, teda pokud ta kytka nebude kecat.

S úsměvem jsem tuhle serepetičku vzala ze stolu a opatrně jí zabalila do ponožky, kterou jsem uklidila do plnýho kufru.

Rozhlídla jsem se po vyklizený ložnici a pohled mi padnul na plakát s Davidem Bowiem, který mi visel nad postelí.

Sundala jsem ho ze zdi a položila na vršek oblečení, který jsem naskládala do kufru.

Bylo zvláštní naší ložnici vidět úplně prázdnou. Nikdy nebyla tak prázdná - na prázdniny jsme tu vždycky ty nepotřebný věci nechávaly. Ale teď... Teď už se sem nevrátíme.

Upřímně se mi při tom pomyšlení chce brečet. Ale ještě není úplnej konec. Ještě zbývá jedna věc, kterou musíme udělat...

"Mag!" James se zčistajasna objevil na koštěti před mým oknem a mával na mě.

Hned jsem k němu vykročila a u toho popadla vlastní koště, který bylo jedinou věcí v ložnici, která ještě nebyla zabalená.

"Už jdu," zamumlala jsem a začala se štrachat na parapet. Když se mi to konečně povedlo, vyhoupla jsem se na kostě a následovala Jamese, kterej se rozletěl směrem dolů.

Letěli jsme, tak jak jsme byli domluvení až ke vstupní síni, kde jsme košťata ukryli do přístěnku.

Bezděčně jsem si vybavila, že to byl ten samej přístěnku, ve kterým jsem v šestým ročníku Siriuse nakopla do koulí.

Vzpomínka mi na tváři vykouzlila pobavenej úsměv a James se na mě zpod obrouček jeho kulatých brýlí zadíval; "co je?"

"Ale nic," Uchechtla jsem se, ale přesto mě píchlo u srdce. Tohle je předposlední den, kdy tenhle přístěnek uvidím.

Uh, mě začíná chybět i prachobyčejnej sklad na košťata... Možná už začínám chápat tendenci některých profesorů zůstat v Bradavicích napořád. 

Došli jsme až k tmavýmu koutu, kterej se nacházel pod jedním ze schodišť. Byl v podstatě pod schodama a odnikud sem nebylo vidět.

"Máte všechno?" Zašeptal James, když jsme se objevili a Peter nás osvítil světlem z jeho hůlky.

"Rem to několikrát kontroloval, takže stoprocentně máme," protočil očima Sirius a Remus do něj podrážděně drknul. Blíží se úplněk a není dobrej nápad ho nějak provokovat. 

"Fajn. Máme ještě tak deset minut, než se všichni začnou trousit do síně, tak počkáme," prohlásil James a bez přemýšlení se posadil na zem do prachu.

"Radši jsem vyrazil dřív, protože jeden nikdy neví, jak dlouho to bude Křídloletce trvat," mrknul na mě.

"To je pravda," pohotově se přidal Sirius a já se se smíchem hlasitě ohradila.

I když na ně se ani nedalo zlobit. Ne, když nevím, jak dlouho takhle pohromadě ještě zůstaneme. A taky ne, když vím, že mají pravdu...