Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

51. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Stejně jako to, co jsem k Siriusovi cítila. Teď už jsem o tom nepochybovala. Miluju Siriuse Blacka.

Rozvalovala jsem se na Jamesově posteli a spokojeně se cpala čokoládou, kterou nám Remus velkoryse nabídnul.

Už tak hodinu se snažíme vymyslet nějakej hvězdnej žertík, kterej uděláme úplně poslední školní den.

Musí to být něco legendárního! Něco, na co se jen tak nezapomene, protože to bude náš úplně poslední žertík a Bradavice na Poberty zapomenout nesmí.

Zatím jsme ale nic moc nevymysleli a spíš se jenom tak nějak poflakujeme. James si už deset minut leští koště na tom samým místě, Peter něco čmárá na pergamen, (a má na sobě svetr. Nechápu, proč na sobě má v půlce června svetr?) Remus se zase učí na OVCE a Sirius po mně co chvíli těkne pohledem.

Musí mu být jasný, že jsem si jeho pohledů všimla. Dělal to záměrně. Sice teda nevím, čeho tím chce docílit, ale pro mě za mě, ať na mě klidně kouká.

Od našeho polibku u jezera uběhl přesně týden a dva dny. Ale přijde mi to jako kdyby to nebyl ani jeden den - nemůžu to dostat z hlavy.

Od tý doby se mezi náma se Siriusem ale nic nezměnilo. Nepromluvili jsme si o tom a oba dva děláme jakoby nic. Ostatní, teda kromě Moon, který jsem to jako jediný řekla, s největší pravděpodobností nemají tušení, že se něco takovýho stalo.

Navíc to uvědomění, že ho nejspíš doopravdy miluju potřebuju zpracovat. Dám tomu čas.

Poslední dobou toho stejně mám hodně a myslím, že Sirius je na tom dost podobně. Za pár dní píšeme OVCE a podle toho taky naše denní rozvrhy vypadají.

Dopoledne škola a odpoledne se učit na OVCE. Moje jediný štěstí je, že jsem si dnešní odpoledne nechala volný právě proto, abysme mohli vymyslet ten žertík. Místo toho tu ale jenom žeru čokoládu. Je na čase s tím něco udělat.

Vyklepala jsem si z kalhot čokoládový drobky přímo na Jamesovu postel a ten se na mě zamračil. Já ho ale ignorovala a hlasitě jsem tleskla.

Remus sebou trhnul, jak se leknul a Peter upustil brk, kterým psal. Sirius na mě - už asi potisícátý - upřel šedivý oči a James odložil koště.

"Takže, má někdo nějaký návrhy?" Rozhlídla jsem se po nich a James pokrčil rameny.

"Mohli bysme možná udělat něco jako... Transparent? Napsali bysme na něj něco jako...," zamyšleně se poškrábal na hlavě.

"Poberti?" Vypadlo z něj následně a já se nad jeho originalitou musela ušklíbnout.

"Mohli bysme ho pověsit ve Velký síni a udělat kolem toho ještě nějaký divadýlko... Myslím, že by to možná i šlo," ozval se Remus.

"Někde seženeme něco jako ohňostroje a bude to bomba!" Nadšeně jsem se usmála a Sirius s Peterem náš návrh pochvíli odsouhlasili.

Nakonec jsme ještě doladili pár detailů a měli jsme to vymyšlený. Fajn, nebylo to až tak těžký. A myslím, že po tomhle představení na Poberty jen tak nikdo nezapomene. Já sice nejsem jednou z Pobertů, ale... Řekla bych, že k nim mám dostatečně blízko na to, aby si na mě taky ostatní ve spojení s tímhle vzpomněli.

Dalších několik desítek minut jsme nic nedělali (jako obvykle) a potom jsem sama sebe donutila se zvednout a s tichým rozloučením se odebrat do svojí ložnice, kde jsem se plánovala pokorně přidat k Lily a Claire, který se šprtaly na OVCE.