Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

32. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Dřív, než jsem zjistila, co tam vlastně dělal, se vzpomínka rozplynula a kolem mě se zase rozprostřela jenom bílá.

Žiju. Ale Poppy mě zatím nechce pustit z ošetřovny. Prej až poobědě.

Kluci jí nakecali, že když jsem si v noci chtěla dojít do kuchyně, spadla jsem ze schodů. A zlomila si nohu. Budu upřímná - sakra to bolí. Ale k mýmu překvapení žiju.

Ale stejnak nevidím důvod, proč bych po noci, kterou jsem strávila s Kostirostem (je to hnus) nemohla prostě odejít.

Teda - proti ošetřovně nic nemám, ale nemůžu zmeškat trénink! James dneska bude vysvětlovat novou taktiku. O to nemůžu přijít.

Jenže vysvětlete to Poppy, nemá slitování a navíc nemá ráda Famfrpál, protože se při něm stává nejvíc úrazů. Měla by ale pochopit, že je to prostě tvrdej sport.

Na druhou stranu mám teď aspoň čas přemýšlet. Což nevím, jestli teď úplně chci, ale co jinýho bych měla dělat.

Nejspíš na mě všichni zapomněli... Nikdo se za mnou zatím nepřišel podívat. Ok, možná je to tím, že je šest ráno, ale stejnak.

Každopádně zpátky k přemýšlení. Musel to být Regulus. Toho bych poznala všude, ostatně jako všechny Blackovi. Typický aristokrati s černýma vlasama a modrýma očima. A navíc Rega znám dobře.

Teď je ale otázka, co tam dělal? No fajn, to vím, brečel. Ale proč? Huh, to nevím.

Pak je tu taky možnost, že to byla nějaká halucinace, která přišla z toho šoku, kdy jsem si myslela, že fakt umřu.

Ale to je málo pravděpodobný, protože malýho Rega jsem nikdy neviděla, takže jsem ho logicky nemohla mít v halucinaci.

Takže to logicky byla vzpomínka. Jsem si jistá. Tohle mě sere! Furt se placáme v tom samým a nikam se neposouváme. Ještě k tomu, když vím, že několik desítek metrů odsud je Brumbál, kterej s největší pravděpodobností ví, co tohle všechno znamená.

Ale přesto nám nic neřekne. Jako já chápu, že možná není úplně nejlepší, kdyby jsme to věděly, protože co když máme nějakou mega traumatizující minulost, ale já to vědět chci. Jsem Nebelvírka. To bych nějak zvládla.

A nebo třeba vůbec není traumatizující a jsme naprosto obyčejný a z nějakýho důvodu jsme přišly o rodiče.

Kdo vůbec byli (nebo jsou?) naši rodiče?! Žijou ještě? Chtěli se nás zbavit? Milovali nás vůbec?! Kéž bych věděla.

A Brumbál tohle možná ví. Dědek jeden. On nejspíš nechápe, že celej můj život, než mi přišel dopis z Bradavic, žiju s přesvědčením, že moji rodiče byli hrdinové a zahynuli při pádu mudlovskýho letadla?

A potom, co jsem nastoupila do Bradavic, jsem si už radši nemyslela nic, abych nakonec nebyla zklamaná? Možná jsem si totiž myslela, že nám někdo naservíruje na zlatým podnose celou naší minulost a ještě odpoví na všechny otázky. Haha.

Jediný, co jsme dostaly, jsou nějaký divný vzpomínky, který ani nevíme, kde se vzaly, ale hlavně, že Brumbál o tom ví!

Ale počkat. Brumbál. Proč se ho prostě nezeptat? Nemá právo nám něco dál tajit. Prostě za ním někdy dojdu a zeptám se ho.

Někdy... Až toho nebudu mít tak moc. Po Vánocích, protože dost pochybuju, že teď by mi to pomohlo, měla bych z toho akorát ještě větší guláš, protože už tak toho mám dost. A Brumla nejspíš ještě víc, než já.