Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

46. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

"Debile," doubla jsem do něj loktem a Sirius na mě mrknul, "Už jsem si myslel, že na to zapomeneš."

Lily nervózně přecházela po ložnici a každou chvíli se koukla na hodinky. Nakonec se zhluboka nadechla, strčila si hůlku do kapsy a už asi po tisícátý se podívala na svůj odraz v zrcadle.

Samozřejmě žádnou chybičku nezpozorovala, protože se takhle kontrolovala už přes půl hodiny.

Když za další dvě minuty sklouzl její pohled k hodinkám na jejím zápěstí, sama pro sebe si něco zamumlala a otočila se ke mně.

"Už půjdu," řekla a já pozvedla obočí. "Ale vždyť máš ještě asi deset minut."

"Já vím... Ale jsem tak nervózní, že už nemůžu ani čekat. Myslíš, že to nepokazím? Chci, aby to dopadlo co nejlíp..."

"Jasně, že to nepokazíš! Nemáš co pokazit, James na tobě navíc zbožňuje úplně všechno, takže myslím, že tvoje obavy jsou úplně zbytečný," opáčila jsem.

Protože jak se ukázalo, tak James se jí na tý hlídce, na kterou jsme mu se Siriusem přáli hodně štěstí, zeptal, jestli s ním nechce jít ven. Myslím, že je to něco jako rande. Neoficiální.

"Ne, právě že zbytečný vůbec nejsou!" Ohradila se Lils. "Celý ty roky měl v hlavě něco jako můj... Ideál, chápeš. A teď doopravdy zjistí, jaká jsem a co když se mu to nebude líbit? Merline... Možná bych tam neměla chodit - "

"Lily Evansová! Teď zavři pusu a prostě za ním běž! James se na tebe jenom tak nevykašle a navíc seš naprosto úžasná holka, jinak bych se s tebou ani nebavila, protože já se bavím jenom s úžasnýma lidma. Přestaň si s tím lámat hlavu a jdi do toho. Prostě žij!" A navíc už jí James stejnak zná a myslím, že moc dobře ví, jaká je a do čeho jde.

Dostrkala jsem jí ke dveřím a s povzbudivým výrazem jsem za ní zavřela. Fajn, to možná nebylo úplně povzbudivý, ale musela jsem něco udělat.

Takže to bysme měli. Zajímalo by mě, jestli je i Jelínek teď tak nervózní jako Lils. S největší pravděpodobností je.

Chvíli potom, co jsem vyhodila Lily, se dveře zase otevřely a dovnitř vpadla Claire ruku v ruce s Hestiou a když mě zaregistrovala, zaraženě se na mě usmála a společně s Havraspárkou si sedly na postel.

Sedly. Naštěstí.

Mimochodem už to bylo několik dní, co spolu byly v těch Prasinkách a všechno se zase vyřešilo. Nebo to tak aspoň vypadá. Docela klišé ten jejich vztah. Ale líbí se mi to.

Nevím, kdy chcou ten vztah oznámit celým Bradavicím, ale jak znám Claire, nejspíš už se s tím nevydrží dlouho tajit. Hlavně, jestli je šťastná. Což nejspíš je.

Se vzdychnutím jsem si složila pergameny, který jsem měla rozházený po podlaze (snažila jsem se učit, ale moc to nedopadlo...) a poskládala je do šuplíku.

Rozhodla jsem se tam holky radši nechat o samotě a vydala se do společenky. Zamířila jsem za Peterem a Remusem, který seděli v křesle u krbu a nejspíš patlali domácí úkoly.

Sedla jsem si k nim a rozhlídla se. Siriuse jsem tu nikde neviděla. Když Remus zaregistroval, že se po něm dívám, kývnul hlavou směrem k ložnicím a já pochopila. Nejspíš si tam zase válí šunky.

Sklonila jsem se k Peterovi, kterej se v eseji z přeměňování úplně topil a snažila se mu nějak pomoct. (A upřímně, topila jsem se v tom taky, takže nás nakonec musel zachránit Rem.)