Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

0. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

Zatraceně už! Asi po padesátý jsem se snažila přerovnat věci v kufru tak, aby se mi povedl zavřít.

"Tair pohni! Za deset minut odjíždí vlak!" Křikla na mě z koupelny Moon a mě málem trefil šlak. Za deset?!

"Holky dělejte, jinak to fakt nestihneme!" Lily pobíhala po pokoji sem a tam a kontrolovala, jestli máme opravdu všechno.

"Zkusila jsi zvětšovací kouzlo?" Moon nade mnou zakroutila hlavou a mě se konečně rozsvítilo. Za chvíli jsem už v kufru měla narvaný všechno a ještě by se mi tam toho, díky zvětšovacímu kouzlu, vešlo ještě víc.

Přesně za sedm minut jsme rozklepaně stály před Lilyiným domem a snažily se koncentrovat, aby se nám podařilo přemístit. No, asi jsem právě skolila rekord v rychlým balení kufru. Měli by mě zapsat do Guinessovy knihy rekordů.

Dneska je prvního září, což znamená, že přesně v jedenáct hodin odjíždí bradavickej expres. A je deset padesát sedm.

Včera jsme byly vzhůru až do noci, protože jsme oslavovaly poslední den prázdnin, což se moc nevyplatilo, protože Lily si zapomněla zapnout budík a tak jsme zaspaly. Vzbudily jsme se před půl hodinou a za tu dobu se prostě nedá stihnout skoro nic.

Byly jsme s Moon u Lily na poslední týden prázdnin a vůbec nelituju toho, že nás nakonec přemluvila, fakt jsem si to užila.

Prolezly jsme spoustu mudlovských obchodů, Lily nám udělala letní prohlídku Londýna a několikrát jsme se podívaly na pláž...

Předchozích sedm týdnů jsme s Moon byly, kde jinde, než v sirotčinci. Ale protože už nám je sedmnáct, mohly jsme si v podstatě dělat co chceme.

Zařídily jsme si brigádu na Příčný, já jsem pomáhala v obchodu s famfrpálovýma potřebama a Moon u Ollivandera. Poslední dobou se nadchla pro hůlkovou magii a docela se v tom vyzná. Řekla bych, že na hůlky má talent.

Její vlkodlačí problémek taky proběhnul bez nějakých velkých komplikací. Vlastně celý léto bylo skvělý, na Příčný jsem se několikrát potkala i s Bonnie a Mattem, takže lepší už snad ani být nemohlo. Jenom se mi už trochu stýská po Pobertech, ale ty koneckonců zachvilku uvidím.

"...Tak jo. Tři, dva, jedna - Teď!" Lily zavřela oči a přemístila se. Následně se ozvalo další prásknutí a Moon taky zmizela. Rychle jsem zavřela oči a zachvíli jsem ucítila známý bodnutí u pupíku.

Zachvíli jsem už stála na nástupišti 9¾ a teď už mě určitě ten šlak trefil. Viděly jsme už jenom kus vagónu lokomotivy, jak zahybá za zatáčku a mizí v dálce.

Tak to jsme podělaly.

Viděla jsem, jak rudovláska vedle mě úplně zbledla, až jí na obličeji vystouply pihy. "Řekněte mi, že je tohle všechno jenom sen." Zamumlala a stejně jako já nejspíš pořád nemohla uvěřit tomu, že nám bradavickej expres právě ujel před nosem.

Moon vedle nás nervózně přešlápla a úspěšně se vyhýbala pohledům pomalu odcházejících rodičů. Některým na tvářích, při pohledu na nás, prohrával pobavenej úsměv a já je probodávala pohledem.

Moc vtipný mi to teda nepřipadalo. Kdyby nám teď aspoň někdo z nich poradil, co máme dělat...

V tu chvíli se několik metrů od nás ozvalo další prásknutí a najednou tam stáli oni. Cože...? To už mě ten šlak trefil natolik, že mám vidiny?

"Doprdele Siriusi, já ti říkal, že si máme pohnout!" Jamie si prohrábnul vlasy a teprve potom si nás všimnul. Já na něj pořád nevěřícně čuměla a Moon s Lily na tom byly nejspíš podobně. Tohle nemohla být náhoda, to byl osud.