Marauders legend 2/2 ✓ | KOREKCE

55. 𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀

"Vždycky bych si radši vybral smrt," odfrknul si a v očích se mu odráželo odhodlání. Tohle na něm miluju.

"Nashledanou paní profesorko," se smutným úsměvem jsem se naposledy rozloučila s Minnie.

Vím, že se budeme potkávat na schůzkách Řádu, ale přesto mi bude chybět. Je to zvláštní - doteď jsem si ani neuvědomila, jak moc jsem na tohle místo a tyhle lidi byla zvyklá.

Když jsem nastupovala do loďky, která nás odveze k vlaku - opakuje se stejná tradice, jako když jsme do Bradavic přišli poprvý - Sirius nečekaně vykročil směrem k Minnie a... objal jí.

Minnie chvilku zaraženě nevěděla co dělat, ale potom Siriuse objala nazpátek. Nemohla jsem se ubránit úsměvu.

Vždycky mi připadalo, že Minnie tak trošku nahrazuje Siriusovi tu matku, kterou v podstatě nikdy neměl.

A myslím, že Siriusovi to tak připadalo taky.

Naše loďka se, když Sirius konečně naskočil, naplnila a tak jsme mohli vyrazit.

Společně se Siriusem, Remusem, Jamesem, Peterem, Lils a Moon jsme koukali na velkolepý hrad, který se rozprostíral za námi. Bylo to... dechberoucí.

Z myšlenek mě probral až Lilyin tichý vzlyk. Držela Jamese za ruku a po tváři jí stýkala slza.

Naprosto jsem jí chápala - koneckonců taky mám na krajíčku.

Tenhle hrad, tohle místo... Navždycky zůstanou v mým srdci.

Teď zním sice trochu sentimentálně, ale je to pravda.

A sice je opouštění Bradavic víc bolestivější, než jsem si myslela, že bude, ale stojí to za to.

"Bylo to úžasnejch sedm let," prohlásil Sirius po chvíli a James přikývnul, "to teda."

Po zbytek cesty jsme všichni zůstali v tichu, každý ztracený ve vlastních vzpomínkách.

Upřímně, když se na to dívám teď, trochu mě mrzí, že jsem Siriuse tak moc nesnášela. Nestálo to za to.

Mohla jsem být šťastnější... Anebo taky ne, protože bych se nikdy nemusela dostat sem, kde jsem teď.

Ale tak či tak, chci si odnýst hlavně to dobrý. Protože jak říkal můj nejdokonalejší přítel - těch sedm let opravdu bylo úžasnejch.

Když naše loďka dorazila ke břehu, vyštverali jsme se s ostatními spolužáky, jejichž loďky dopluly společně s námi, na nástupiště v Prasinkách, kde už čekala rudá lokomotiva, aby nás odvezla zpátky do Londýna.

Nebudu lhát, nastupovalo se mi těžce, protože se mi fakt odjíždět nechtělo.

Ve vlaku jsem se svezla na sedačku v kupé a když se vlak dal do pohybu, zamávala jsem Hagridovi, který stál na nástupišti a smutně se usmíval na všechny, kteří mu byli ochotní úsměv oplatit.

Nakonec ale i Hagrid zmizel v zatáčce a bylo po všem.

Po chvíli se v kupé rozproudila jakž takž normální konverzace a já se do ní ráda zapojila - uvítala jsem jakýkoliv rozptýlení.

"Altairko?" Zaslechla jsem jakoby z velký dálky a když jsem rozeznala Siriusův hlas, zamrkala jsem.

Po chvíli mi došlo, že jsem nejspíš musela vytuhnout na Siriusově rameně a v duchu jsem nad sebou protočila očima.

"Za pár minut jsme v Londýně," oznámila mi Lils a já se hned automaticky začala shánět po svých věcech.

Když jsme dorazili na nástupiště devět a třičtvrtě, rozprostřely se před námi desítky tváří šťastných rodičů čekající na svoje děti.

Na mě tu nikdy nikdo takhle nečekal.

Sirius nejspíš uhodl, co mi běží hlavou a povzbudivě mi stisknul ruku na znamení, že v tom nejsem sama.

Zaregistrovala jsem Moon, jak se loučí s Regulusem. Zmijozel jí právě něco naposledy zašeptal, přičemž se Moon usmála a potom zmizel.

Moje sestra se rozešla k nám a než se u nás objevil Jamie, stihla jsem se rozloučit se všemi, kteří mi za to stáli.

Nakonec se ukázal i James, kterej se už stihnul rozloučit s Lily a byli jsme kompletní.

Protože já s Moon a logicky ani Sirius nemáme kde bydlet, dohodli jsme se, že než najdeme nějaký byt, zůstaneme u Jamese.

Lily se vrací k rodičům, ale má v plánu nastěhovat se s námi do toho bytu, až ho budeme mít a Peter jakbysmet.

Remus pořád dokola opakuje, že nás nechce ohrožovat a tak si raději najde bydlení sám. Zatím se nám ho nepovedlo přemluvit, ale pracujeme na tom.

Všichni čtyři jsme se chytli za ruce a James nás - naštěstí úspěšně - přemístil před jeho dům.

S výdechem jsem pustila jeho ruku a pevně stiskla madlo na bradavickým kufru narvaným všema mýma věcma.

Tohle bude teprve jízda.

Ok, sooo tohle je tak nějak poslední kapitola (bohužel to nic nemění na tom, že je trochu rip) a mě aktuálně mrznou ruce, takže se tu nemůžu úplně rozepisovat.
Anyways k tomu ještě budu mít příležitost v epilogu, který se budu snažit vydat co nejdřív xD

mar