Those moments, those feelings

~51~

Isabelle

Je tu chladno, nad hlavou mi probleskává strop a osvětlení, zřízenec, který mě odváží na sál brouká melodii, která je chytlavá a uklidňující.
„Ještě pár metrů a jsme tam.“ Bodrý hlas rezonuje prázdnou, chladnou chodbou. Odráží se od stěn a já se místo stropu, zaměřím na hlavu nade mnou. Muž se něžně usmívá a pokývá hlavou.
„Dopadne to dobře, uvidíš.“ „Říkají mi to všichni.“ „Tak tomu stačí jen věřit, nemyslíš?“ „Asi jo…“ Melodie znovu vyplní prostor, uspává mě a svižná chůze ustane.

Zastavili jsme u velkých, od pohledu děsivých dvoukřídlých dveří, které se vzápětí otvírají. Sestřička mi pomáhá přelézt na jiné lehátko, muž odchází a melodie, kterou si opět brouká utichne po skoro neslyšném cvaknutí dveří.

„Bojíš se?“ „O sebe ne.“ Zívám, ospalost a tupost mě nepřechází. Sestřička tlačí lehátko dál, do útrob sálů, a polohlasem mě uklidňuje.
Bude to dobré, dopadne to dobře, nemusím se bát…

Matně si uvědomuju, že mě do očí bodají světla nad operačním stolem. Raději je zavírám. Nechci se dívat ani jinam. Všude je čisté prostředí, sterilní pomůcky, přístroje, vše je od pohledu ledově chladné, děsivé. Srdíčko mi buší, mám strach. Na pár sekund pocítím nutkání utéct.
„To je v pořádku, děvenko.“ Postarší žena, co mi sedí za hlavou mě náhle hladí. Na hrudi mám elektrody, někdo mi manipuloval s rukou a něco mi do ní píchl. Někde bokem nad hlavou, pípá nějaký přístroj.
„Je to jen strach z neznáma…“ Hlas ženy pokračuje, zrychlené pípání se zpomaluje, srdíčko mi přestává bít tak rychle. Z posledních sil otevřu oči. Je to lékařka, anesteziolog, usmívá se, konejšivě mě hladí a poslední, co vnímám je, jak mi dává masku na obličej.

Nemám tušení, kolik je hodin. Ležím na břiše, mám pocit že mi na bedrech sedí snad slon, cítím bolest celých zad a nemůžu se pohnout.
Dostavuje se panika, těkám očima po omezeném zorném poli a pak mi to dojde. Je po operaci, jsem někde na jipce, jsem vzhůru. Kde je Zayn?
Zprvu jen tak pro sebe, zkouším promluvit. Spíš skřehotám, než bych mluvila, ale po pár cvičných slovech, to jde o něco lépe.

„Sestřičko?“ Nic, ticho. „Sestřičko??“ Zvedám hlavu, od krku přes celou páteř, mi šlehne bolest, která skončí v místě vpichů. Donutí mě, zabořit hlavu do matrace a výkřik potlačím na poslední chvíli.
Tiše po chvilce zaskučím, polykám slzy a nemám tušení, jak moc se můžu vlastně teď hýbat, asi vůbec.

„Sestřičko…!“ Uteklo několik minut, než jsem se znovu odhodlala dát o sobě vědět. Uslzeně jsem hleděla na změť hadiček a všeho možného za hlavou postele. Dokázala jsem si rychle uvědomit, že já mám stále jen hadičku v žíle, tedy, teď už dvě. V každé ruce jednu. Na pravé paži mě stahovala manžeta od tonometru a nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi měří tlak snad každé dvě minuty. Na ukazováčku levé ruku jsem měla jakýsi kolíček.
Rychlé kroky, vzápětí mě někdo chytá za rameno.

„Nehýbejte se, slečno. Už jsem tady.“ „Kde je Zayn? Můžu si sednout?“ „Nevím, jak příjemce dopadl.“ Nelíbí se mi, jak Zayna nazývá, nelíbí se mi, že je jiná než všechny co jsem tu potkala; mladá. Stejně stará jako já zjevně…
Necítím k ní žádnou důvěru a vůbec nechápu, kde to teď jsem. Ji jsem na našem oddělení nikdy neviděla, takže jsem jinde? Stalo se se mnou něco během operace, nebo je to standard… Pár hodin možná dní tady, zjevně je to jipka hned po sále, a pak se vrátím?
„Sednou si nemůžete. Musíte ležet. Máte bolesti?“ „Trochu. Co je tohle za oddělení?“ „Pooperační. Jen se tu ještě dospíte, pár hodin, a převezeme vás nahoru.“ Úlevou jsem semkla víčka a pousmála se.

„Můžete mi něco říct o mém příteli?“ „Nemám přístup do systému jiných odděleních a ani bych nemohla, bohužel. Probrala jste se brzy, zavolám lékaři. Jak moc je bolest velká? Chcete jen prášek nebo injekci?“ „Prášek. Bolí to. Prostě to bolí.“ Zašeptám zlomeně, když si vzpomenu na bolest, která mi projela tělem před několika minutami.
Za pár minut je zpátky, neohrabaně, v leže polknu prášek a znovu zabořím tvář do matrace. Musím mít i nějaký oblbovák i do žíly; cítím nárůst neklidu, mám strach o Zayna, chci mluvit s lékařem, ale přístroje jsou klidné. A přitom, na sále jsem přístroje rozrušila… Sestřička mi kontroluje ranky po odběrech, něco pak dělá s infuzí a vzápětí tiše odejde.

Nemám tušení, kolik času uplynulo, musela jsem i usnout. Budím se žízní, tentokrát sestřička přichází na první zavolání, pak mi tiše povídá že za chvíli dojde lékař a já opatrně točím hlavou z boku na bok.

Po prvním vzbuzení jsem tu byla sama, teď už ne. Postele z obou strach jsou obsazené. Na jedné leží paní, je u ní jiná sestřička a ta té mladé přikazuje, co vše má přinést. Prosákly obvazy… Zakrvácená peřina skončila na zemi a já zahlédla, že nemá nohu. Všude byla krev, paní byla uspaná a sestřička se snažila zastavit krvácení. „Zavolej chirurga.“ „Dojde onkolog, skrz ten překlad, té Soyer.“ „Ty máš pocit, že onkolog mi tu bude řešit tohle?!“
Mladá sestřička zmizela, sestřička u postele tiše mumlala připomínky na hlavu té mladé.
Na druhé posteli byl pro změnu kluk, asi v mém věku. Spal, byl domlácený, nohy měl v čemsi kovovém.

S čirým zoufalstvím jsem si pomyslela, jak už chci odtud a jak chci vidět Zayna, alespoň přes sklo.
Uteklo několik dalších minut.
Během nich přiběhl lékař, který rychle rozhodoval o tom, že paní jde okamžitě zpátky na sál, odnikud se zjevil další personál a do tohohle mumraje se objevil Zaynův lékař.
Široce se usmíval, obratně uskakoval zběsilému personálu z cesty až se mi dostal k posteli.

„Zayn?!“ „Drží se, vypadá to nadějně. Je na islandu a stabilní. Jak se cítíš?“ „Hrozně.“ „To bude za chvíli dobré. Převezeme tě nahoru, sestřičky se už na tebe těší.“ „Proč jsem tam nemohla rovnou?“ „Tohle je dospávací jipka, pro všechny. Nerozlišujeme úplně tak diagnózy. Ne v tomto případě.“ „Můžu za ním?“ „Musíš se ještě prospat. Nehledě na to, že se dnes stejně nemůžeš moc hýbat.“ „Co když potřebuju na záchod?“ „Máš hadičku.“ Zrudla jsem jako rajče, stud následně vystřídalo překvapení.

„A neměla bych něco cítit?“ „Ty necítíš?“ Zarazil se a nakrčil čelo. „Je to špatně? Moc špatně?“ „Nic to nemusí znamenat, může to být jen po operaci. Neboj se.“

Zatímco paní odváželi, můj/náš doktor někam telefonoval. Vypadal nejistě, kýval hlavou a vzápětí přikazoval zdejším sestřičkám, aby mě odpojili, že si pro mě jdou sestřičky z onko.

****************************************
Nechystám se na IWY. Jakýsi malý plán, kdy se budu které povídce věnovat, je v: Info, Q&A, Tags, rozhovory… Mišmaš :)
Díky za krásný zpětný reakce. Jste báječní :o)
❤️❤️❤️