Those moments, those feelings

~66~

Zayn

Cítil jsem jen vztek. Nic víc. Ani to, jak se ke mně choulila, protože to potřebovala, mě nedokázalo zklidnit. Svíral jsem ji v náručí, konejšil, ale přitom v duchu proklínal nevlastní matku i tu holku.
Zoufale bych potřeboval, umět ji nahlédnout do hlavy abych věděl, co cítí. Vztek, lítost, smutek... To jsem jí z tváře dokázal vyčíst, ale hryzalo mě vědomí, že může litovat; mně dala život, vybrala si mě a co když se to stalo kvůli nám?
Jeho srdce to neuneslo, zapříčinila to tím a já taky, že jsem souhlasil.
Byl jsem vděčný, vždycky budu, ale za tu cenu že on umře a ona se nebude moct rozloučit? Přišla o mámu, nemůže přece takhle ztratit tátu, i když se choval tak jak se choval.

„Svoje problémy si vyřeším sama, Zayne. Nechci a nemůžu tohle po tvé mámě chtít. Nepotřebuju garde... Nic mi neudělá, nemusíš se bát." Vrací mě do reality.
Ta čůza ji přece musí dát souhlas, pořád je jeho dcera... Můžeme to soudně napadnout? Mám konexe, filmy na kterých jsem se podílel byly několikrát žalovaný, znám pár dobrých právníků...
„Nejsi na svoje problémy sama, rozumíš?" Vrčím ji do tváře, sevřu ji silněji. Zachvěje se, stiskne mi zápěstí a obrátí se mi v náručí.
„Jsme na to dva, ale mně asi nepustí, nebo můžu zkusit reverz." Zaksichtil jsem se, se snahou ji pobavit. Ta vyšla, vyprskla smíchy a pak mi do rtů tiše zašeptala.

„Miluju tě, rozumíš?" Překvapeně jsem zamrkal, znělo to tak jinak. Tak moc naléhavě... Políbil jsem ji na tvář a ona se znovu, lehce trhaně nadechla.
„Vím, že na nic nejsem sama, mám tebe. Tebe potřebuju a chci ve svým životě. Teď víc než kdy jindy, je představa že za pár dní odejdeme víc, než reálná. A já si ten pocit užívám. Chci odtud, s tebou, k tobě. Je mi jedno, jak málo se známe... Prožili jsme si toho víc, než někdo za několik let. Víš... Když jsem tě viděla poprvé v té kavárně, nenapadlo mě že za pár dní budeme spolu trávit čas, ale rychle jsem si na to navykla a chci to tak i nadále. Nemůžu o tebe přijít, rozumíš? Popelka našla prince a ani zlá macecha s otcem nic nezmůžou." „Jenže co když Popelka najde prince, ale ztratí tátu? Jestli je tohle naše pohádka, tak chci konec změnit. Kvůli tobě." Přivřela oči, hladím ji po tváři a letmo ji políbím. Napětí z těla mizí, začíná být uvolněnější a já opět na chvilku zapřemýšlím, jestli jen není dobrá herečka.
Nechce, abych se já trápil ale ona si na hrdinku hrát nemusí.

„Hm?" Broukl jsem ji po pár vteřinách ticha do vlasů. „I když pohádka skončí dobře, je to na něčí úkor. Vždycky to tak je, ať už se něco stane kladnému nebo zápornému hrdinovi příběhu." „Nemůžeš takhle přijít o tátu, Izzy. Nepřenesla by ses přes to a já nechci zbytek života myslet na to, že jsem tě o něj připravil." „Ty jsi mě o nic nepřipravil, Zaynie. Rozumíš? Je to moje volba. Ne tvoje rozhodnutí. Zajdu za Chantal, jak odtud půjdu..." „A když ti souhlas nedá? Oba víme, že to neudělá." „Tak se s tím smířím, jednou, časem..." „Popelko..." Zašeptal jsem jí do vlasů a sevřel ji ještě o něco silněji.
Něžně se pousmála a pak mrkla.
„Zdá se mi to, nebo je tohle objetí to nejsilnější, jaký jsi mi kdy dopřál?" „Je mi dobře, cítím se fajn, takže fyzička je asi o stupeň možná dva, lepší." Ušklíbne se a skousne mi něžně bradu.
„Vážně mě víc a víc zajímá, jaký jsi byl před nemocí." „Ve všech ohledech nebo tě jen zajímá jakou jsem měl sílu?" „Ve všech ohledech." Zakření se, rádoby provinile a stejně tak rádoby, sklopí stydlivě oči. Vybuchl jsem smíchy. Stáhl ji do postele se slovy o tom, jaká to je herečka...

Byla a zjevně i bude, odcházela o několik hodin později v moment, kdy se objevila máma. Nechala mě tam s ní a zmizela s příslibem, že zítra přijde hned ráno. A nezapomněla si škodolibě rýpnout, jestli si pak jak máma odejde, budeme psát, nebo odpadnu.
Zařekl jsem se, že neusnu a sotva zmizela, nechal jsem se mámou drtit v objetí a poslouchal pobavené řeči o tom, jak je za Izzy šťastná a že je to očividně první dívka, se kterou mám společnou budoucnost.

Máma zmizela před večeří, po ní se stavil doktor. Typické řeči o tom, jaké mám labiny, jak se držím, jak mi je... Představa že za pár dní odtud vypadnu se zase o něco víc zhmotnila a netrpělivě jsem po jeho odchodu čekal na odpověď od Izzy. Nereagovala a já nevěděl, jestli začít nervit nebo se dál uklidňovat že je vše v pořádku a za pár minut se mi ozve.

Naštěstí si máma nevšimla mýho rozpoložení, hrál jsem stejně dobře jako Izzy po dobu její návštěvy; neustále mě něčím zaměstnávala, abych nemyslel na jejího tátu a tuhle debilní situaci. Ale teď... Černé scénáře se opakovaly ve smyčkách; její táta umře, nerozloučí se. Bude se vinit, i když to nahlas nepřizná. Bude ji chybět každý den a bude to jiné, než kdyby zemřel v moment, kdy by byli zadobře. I to by ji bolelo, ničilo ale přesto by to bylo jiné.
Ta kráva zapříčiní i to, že si nebude moct do vlastního bytu pro věci, o vše přijde. Těch pár věcí co měla u mě nebylo z jejího života nic... Jasně, věci se daly koupit za nové, ale vzpomínky spojené s rámečky fotografií kde má mámu... Mohl jsem jen skřípat zuby a to, že nic nezmůžu bylo víc než jasné. Ne, když nechce pomoc.
Lhal bych, kdyby mě nenapadlo že ji obejdu, stejně jako to ona udělala se mnou, ale to jsem nemohl. Nebyla to stejná situace. Neodpustila by mi to, kdybych to svým jednáním pokazil ještě víc.

„Jsem u Jacquie... Nedopadlo to, úspěch jsem nečekala. Teď se o tom ale bavit nechci, prosím, řešme něco jiného. Jak ti je? Chybíš mi, už chci ráno a být s tebou."

Konečně mobil zavibroval, vztek se mísil s lítostí, ale přesto jsem zvládl odepsat v pozitivním duchu a neřešit to, jak teď musí trpět. 

*******************************************
♥♥♥