Those moments, those feelings

~45~(třetí část)

Zayn

Máma se široce usmívá, stejně jako táta. Nemůžu zabránit jiskřičkám ve svých očích a ani nechci. Popisuju naše první setkání, nevynechal jsem ani to, že jsem se zachoval jako zbabělec a několik dní ji kvůli své debilitě neviděl.

„Chci být s ní... Fakt chci. A ona mi k tomu dává šanci." „Zayne... Já jsem tak šťastná! Teď... I přes to všechno." Mamce uteče několik slziček a nakloní se blíž.
„Seznámíš nás?" „Teď?" „Jo." „Fajn."

„Počkej ještě." Manipulovat s vozíkem není tak těžký, jak jsem myslel. Lehce jsem se otočil, připraven vyrazit za Izzy.
„No?" „A co její rodina na to říká? Než přišla máma, říkal jsi, že má nějaký problémy s tátou... Problémy skrz toto? Kolik jí vůbec je?" Upřímně jsem doufal, že se tomuhle tématu vyhnem. Pořádně jsme to neprobrali ještě ani spolu, i když nebylo už co probírat. Podstoupíme to a přes to nejede vlak a pak se prostě uvidí.

„Zayne, táta má pravdu. Co na to říkají její rodiče?" „Máma by asi souhlasila... Kdo ví." „A to myslíš jak?" „Že nemá mámu. Zemřela, když byla Izzy malá... Žije s tátou a jeho novou ženou. A... Její táta s tímhle nesouhlasí. Před pár hodinama tady byl a udělal scénu. Izzy to je ale jedno. Chce to pro mě udělat. A je plnoletá." „Ah..." Nějak ani jeden neví, co říct.

„Heleďte... Já... Jdu teď za ní, jestli se chcete seznámit. Nebo to můžeme nechat na jindy. Určitě ví, že tu jste. Jinak by mě hledala a nebyla by v klidu na pokoji. Zajímala by se, kam jsem zmizel a co se děje. A určitě, když ví, že tu jste tak nám chce nechat prostor. Je to teď na vás, jestli se chcete seznámit. Když ona nebude chtít, tak fajn, ale teď se jí jdu zeptat."
„Chceme se seznámit! Chceme ji poznat a už dopředu poděkovat za to, co pro tebe dělá. I když je její rodina proti." Vydechl táta po chvíli ticha a já jen na souhlas kývl.

Pracně posbíraná odvaha se vytratila, když jsem se zastavil před plentou. Sestřička od pultu mě znaleckým pohledem zkoumá a očividně sama přemýšlí, jestli mi má vynadat rovnou, nebo mě nechat namlít si hubu. Tiše hekám, když se vytahuju na rukou do stoje. Jo, to půjde. Pro jistotu stojím chvíli na místě a chytám lepší stabilitu.
Jeden krok, pak dva... Paráda!

Protáhl jsem se plentou a zarazil se. Co se děje... Zase... Znovu...

„Izzy?" „Zayne... Příště mě tak neděs! Vylekala jsem se, když jsi tu nebyl." Hrdinsky se usmívá, zvedá se z postele a snaží se dělat, že je vše v pohodě. „Taky mě sestřičky polekaly. Přišly sem a že mě potřebují venku. Dostat se od tebe, bylo pracnější než si přesednout na vozík... No jo, machruju." Dodávám, když hledá očima vozík.
Malý, nenápadný povzdech, plný odhodlání. K posteli je to kousek, tam se opřu. Hlavně se nesložit.

„Držela ses mě, jako klíště." „A to vadí? Opři se." Vklouzla mi do náruče, objala mě kolem pasu a něžně se usmála. Smutek pomalu mizí z tváře, a já se i tak chci zeptat, co se děje. Držím jazyk za zuby jen skrz rodiče.
Je mi jasný, že jestli se zeptám, zhroutí se znovu, jako domeček z karet.
V lůžku svítí displej telefonu, asi nějaký zprávy a asi ne dobrý. Že by od táty? Nebo jestli se ozvala Chantal...

„Ne prdelko, je to úžasný pocit a já chci víc takových." Sevřu ji v náručí, přitisknu ji na sebe víc.
„Dostaneš je, až bude po všem." „Já vím... Máš na mě chvilku?" „Vždycky." „Chci tě s někým seznámit." „Máš tu rodinu, že?" „Jo... Sestřičky mě vyvezly ven a tam stála mamka s tátou. Můj doktor je ve spojení s mým bývalým. Informuje ho, jak se mi daří a naši ho donutili, aby jim o mně řekl. Rozhodli se přijet. Bylo to překvapení pro všechny strany. Já, že jsou tady, oni jak hrozně vypadám a pak, že tu nejsem sám. Že mám dárce. Máma tě viděla." „Myslela jsem si, že je to ona." „Jo?" „Je tam podoba." Vyplázla jazyk a rozverně se usmála.
„Mhm... Máma je kus ženský." „Oh Bože, Zayne!" „A vím, že ta tvoje byla šíleně nádherná, protože to vidím na tobě." „Přestaň."

„Chci vás seznámit. Nejen kvůli tomu, že jsi můj dárce, ale... Že tě mám. Že jsi moje." „Tvoje?" „Hm." Zabořil jsem ji tvář ke krku, zhluboka vdechoval její vůni a měl šílenou chuť, stáhnout ji jen do postele a mazlit se. Přivést ji na jiný myšlenky...

„Že i přes to, že vypadám jako kostra, která se sotva drží na nohou, jsem si našel krásnou holku, která ve mně vidí víc, než jen rozpadající se život." „Přestaň! Nejsi kostra a nerozpadáš se!" S drzým výrazem jsem se narovnal a stiskl jí něžně bradu.
„Až bude po všem, chci se dostat do formy, v jaké jsem byl předtím. Garantuju ti, že to bude sto a jedna." „Je mi to jedno. Jsem s tebou, kvůli tomu kdo jsi, ne jaký máš tělo." „Já vím, Izzy, vím to. Ale pro můj pocit... Chci tě chránit, ne abys ty chránila mě." „A forma chránění je ta, že mě seznámíš? Bojím se!" „Nemáš se čeho bát. Jsi moje, ve všech ohledech, no, skoro ve všech." Škádlivě se usmívám a něžný stisk zadečku nahradím silnějším. Tiše zakňourala a znovu vyplázla jazyk.

„Haha, moc vtipné. Kroť svou nadrženost." „Věř mi, holčičko, že ji krotím. Za prvý se na nic nezmůžu a za druhý, musela bys ty na mě a odřít všechnu práci." „Zayne!" Začala se smát a vytáhla se na špičky. Těká očima po mé tváři a konečně smutek vymizel úplně. Stejně na něj dojde, zeptám se, o co šlo ale až pak...

„Teď tě ochráním, slibuju. Naši nekoušou. Máma tě chce poznat, stačilo ji jen že tě viděla. A je nadšená. Prosím, dovol mi to." „Fajn. Ale nepustíš mi ruku." „Toho se neboj. Tak půjdeme?" „Oui. Nous pouvons aller à la guerre." * „Musíš mě tenhle jazyk naučit. Svádíš mě, když mluvíš rodnou řečí, i když sotva rozumím. Ale jo, pojďme bojovat."

Poslední lehce zoufalý úsměv, přikývnutí...

Zapírám se o ni, neujde mi že s úlevou se podívala po vozíku a i když ji dávám zabrat, chci se projít. I kdybych si teď měl tu hubu fakt namlít a ji vzít k zemi s sebou.

„Hraješ si na hrdinu?" „Tak nějak. Zvládneš to se mnou, tam." Trhnu hlavou k návštěvní místnosti. „Jo, zvládnu."

S šílenou dávkou úlevy, jsme se došourali k místnosti, kde byli naši. Máma se dívala z okna, byla zády k nám a táta přecházel tam a zpátky, jako lev v kleci. Periferním viděním nás musel zahlédnout. Zamrzl v pohybu, široce se usmál a chytil mámu za rameno.

„Trish..." Vydal se k nám.

„Dobrý den, Isabelle, že?" „Izzy. Dobrý den. Těší mě." Žába, jak ji táta nazval, se stydlivě usmívá a táta ji s širokým úsměvem potřese rukou. „Co kdybych ti pomohl já, Zayne?" „Jo, Izzy si odpočne." Věnuj mi vyděšený pohled, ale pustí mě.
S tátovou pomocí jsem se dostal do křesla,než jsem se pořádně usadil, máma stála před Izzy, jen si ji prohlížela a mlčela. 

***************
*Ano, můžeme jít do války
***************

**************************************
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥