Those moments, those feelings

~40~

Isabelle

„Jsem byla asi hodně mimo..." Zvedla jsem oči ke stojanu s infuzí. „Proč? Jak to myslíš?" „Neslyšela jsem, že bys s tím pohnul." „Izzy..." Nemusí říkat víc. Znovu mě pevně stiskne v objetí.
„Pojď... Musíš si lehnout. Nehledě na to, že jestli tě uvidí nějaká sestřička, bude se vztekat. Máš být v posteli."
Nechal se odvést do postele, položil se a chytil mě za ruku.

„Nechci to řešit... Zayne... Nemůžeme si něco zapnout?" „Vím, že to nechceš řešit ale... Proč sis vybrala mě? Izzy, jestli se naštval, jakože asi jo... Je to tvůj táta..." „Kdyby to bylo opačně, co bys udělal ty?" Vše říkajíc si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Vybral bych si tebe, ale to je jiné." „V čem? Že jsi chlap? Že jste vy, ti páni tvorstva? Že vždycky všechno vyřešíte? Že nikoho nepotřebujete?" „Jo, právě proto." „Já na tu operaci půjdu. Necouvnu! Uvidíme, co bude pak. Tohle... Uh... Nedorozumění, říkejme tomu tak, vyřeším až pak. Ano?" Poraženecky kývl a posunul se.
„Tak pojď ke mně. Zapneme nějakej film. Něco snad k výběru bude."

Utekla slabá půl hodina, když mi začal na nočním stolečku vibrovat mobil.

„Nezvedneš to?" Jen neurčitě zamručím, nechci s nikým mluvit. Jen hádám, že to bude táta... A hádat se dál po telefonu? Ne, díky...

„Je to Jacquie..." Zayn si dal tu práci, aby se k mobilu dostal.
„Nechceš řešit tátu, okey... Ale jí by si to vzít měla, Izzy. Nemyslíš? Nic jsi mi neřekla, ale tak nějak hádám, že když tu byl Bernard a teď ti volá ona, tak na tom má svůj podíl viny, že tu vůbec byl...?"
„Fajn... Ale půjdu se projít." „Izzy!" Mobil přestal vibrovat a já se vyhrabala z postele.
„Povím ti to, slibuju. Jen potřebuju na vzduch."

Než se zmohl na další argumenty, byla jsem pryč. Další sestřička ze směny, mě pobaveně pozorovala, jak se soukám do tepláků.
„Kam razíte, slečno?" „Jen chvíli na vzduch, něco vyřešit..." Mávla jsem do prázdna mobilem a vyrazila ke dveřím.

Hluboký nádech, stejně takový výdech. Zima se do mě zakousla a já, na jednu stranu, obdivně pozorovala několik kuřáků, co se třepalo v nemocničních županech ve sněhu a labužnicky vydechovaly kouř.

„Izzy!"
Telefon mi do ucha zazvonil sotva dvakrát. Měla jsem jen chvilinku k přemýšlení, jak se ohlásím. Nenapadala mě žádná fráze, co by nějak odlehčila situaci. Já se nezlobila, ani v nejmenším a když už, tak rozhodně ne na Jacquie, ale co si myslí ona... To je otázka.

„Zdravím..." Vydechla jsem přiškrceně a přešlápla na místě.
Chvíli panovalo ticho... Slyšela jsem jen její dech a polykala slzy. Něco mi našeptávalo, že nahoru se vrátím ubrečená – zase.

„Izzy, miláčku..."
„Já se nezlobím Jacquie, ani náhodou."  Vydechnu a semknu víčka.
„Ne?"
„Samozřejmě že ne. Prostě... Asi to měl zjistit..."
„Bernard se před chvílí vrátil... Vše mi řekl..."
„No jo, na chudáka si troufá." Uchechtnu se a zavrtím hlavou, jak kdyby to mohla vidět.
„Izzy... Přišel dnes ráno a udělal tu scénu. Já... Upřímně, měla jsem z něj strach. Nevěděla jsem pak, co dělat."
„To tak řádil?" Hlas mi maličko selhal a znovu bylo chvíli ticho.

„Bylo tu narváno... Dovedeš si to představit... V první chvíli, jsem ho ani nepoznala. Neměla jsem čas, si hosty prohlížet... Ani po hlase... Sháněl se po tobě. Odvětila jsem, bezmyšlenkovitě, že tu nejsi a nějakou dobu nebudeš. Padl dotaz proč... Izzy, šíleně se omlouvám! Houkla jsem přes rameno, že na tom nejsi teď zdravotně nejlépe. No a pak... Chvíli bylo hrobové ticho, myslela jsem, že odešel...
Když promluvil znovu, hned mi to došlo. Chtěl vědět, kde jeho DCERA je a co s ní je, pokud není zdravotně v pořádku..."
„Jacquie... O nic nejde. Vážně se nezlobím-"
„Snažila jsem se ho uklidnit, odvést debatu jinam. Ale začal se vztekat, křičet... Shodil barové židle... Dva mladí muži, se ho snažili uklidnit a vyvést. Ten jeden skončil s přeraženým nosem, jak se po něm ohnal."
Semkla jsem víčka. Tohle mi na tátu nesedělo, ale... Přece jsem viděla, jak se choval tady, jak doslova řval...

„Křičel, ať mu okamžitě řeknu, kde jsi a co s tebou. Že jsem mu ukradla dítě... Izzy..." Potlačila jsem uchechtnutí. Svým způsobem ztratil dceru už dávno... Ale...
„Takže jste mu řekla, kde jsem a co se dějě... Chápu."
„Já musela."
„Nezlobím se, vážně ne... Jo, udělal tu obdobný divadlo, však sama víte... Nemám sílu, to teď řešit. Já... Tak nějak jsem mu řekla, že jestli si mám vybrat na kom mi záleží víc, tak je to Zayn..."
„Já vím." Hlesla Jacquie po chvíli. „Bernard mi to řekl."
„Prostě... Prvně vyřeším Zayna a pak tohle..." Krčím rameny, jako kdyby to mohla vidět.

Do ucha mi proudí její hlas, znovu se vrací k scéně s tátou. Jak to probíhalo, jak se porval s nějakým chlapem. Dožadoval se odpovědí, obviňoval ji i Bernarda že mu mě ukradli... Jak to už nemohla vydržet. Jak na něj začala sama křičet, že si za vše může on, ať si nemyslí, že oni nic neví. Jak doma trpím a nesnáším to tam. A že teď se snažím zachránit život klukovi, co je pro mě víc, než jen kamarád...

*******************************************
♥♥♥